Druhům.

Jsou chvíle vážné v lidském životě,

kdy mocně dmou se ňadra nadšením

a duše strádající v klopotě

okřívá nebes rosy zmlazením;

a nitra hloubí – chrám to v Sálemě,

v němž Pán si zvolil zemské přístřeší –

prochvívá bázeň svatá tajemně

a bázní tou se duše potěší.

Ba chvíle vážná střelou přiletí,

kdy arcipastýř sluhy pokorné

ve službu Hospodinu zasvětí,

jho sladké vloží rámě na věrné.

A všem vyžádav s nebe pomoci

roznítí slovem vřelým dělníky,

jak kormidelník bouřné za noci

pobádá úzkostlivé lodníky.

A mnohý dříve než se naděje,

již vyslán bude v cizí krajiny,

by rovnal spádné řeky peřeje

a v plodné role vzdělal mýtiny.

Kéž slova prostá v duše hlubinu

si vryjete – vždyť k druhům mluví druh –

ta provodíž Vás v dálnou cizinu,

až rozptýlí se milých pevný kruh.

Jest svatý boj za drahou domovinu,

když nepřítel ji drzý pustoší.

Ký div, že srdce bouří v každém synu,

že chápe meč, kdo žil jen rozkoší. –

Když Víra svatá, Církev v nebezpečí

a litý zhoubce úklady jí strojí,

kdož z Vás chce zírat líně k tuhé seči,

či k vrahu přejít zrádně v krutém boji? –

Ni jediný! – Jak skála moje víra,

že za církev svůj život v oběť dáte,

– kdo za Krista mře, ten přec neumírá! –

a v žití, v smrti při Ní setrváte.

Neb žádné bejlí v širošírém světě

víc zhoubných jedů nemá ve plodu,

ni v hebkém pelu, aniž v svůdném květě:

co bázeň plachý v zisku průvodu.

Kéž povždy snahy, tužby stejné máte,

druh na druha modlitbou vzpomínáte.

Bys skráně své ověnčil vavřínem,

vždy lépe bude v světě plném zrad,

– snad zmyji zřel’s pod vábným jasmínem? –

svůj jazyk zamknout v málomluvný hrad.

Ten věrný dělník Páně na vinici,

jež k činu přilne víc než ke slovu

a s čela setřev krůpěje perlící

se chutě díla chopí poznovu.

Kéž povždy snahy, tužby stejné máte,

druh na druha modlitbou vzpomínáte.

Ať nikdy strasti, bída, utrpení

Vás z cesty spásy o krok nezvrátí;

vždyť mocný osten najde v zaslíbení

kněz povždy, naděje jenž netratí.

Nechť svět se sápe jako draví supi,

by od pravé vás zdržel cnosti dráhy,

byť v posměch vás uváděl do potupy –

soud světa dým, jenž mizí v výši záhy.

Kéž povždy tužby, snahy stejné máte,

druh na druha modlitbou vzpomínáte.

„Pán úděl náš!“ to budiž vaše heslo

ve rozbouřeném víru života,

jím řiďte se, byť zlomeno i veslo

a koráb žití v bouři troskotá.

Pak šťastně zakotvíte před přístavem,

v němž sluhy věrné očekává Pán,

by ozdobené kmentem, zlatohlavem

sám uvedl ve věčné slávy stán.

Kéž po vždy snahy, tužby stejné máte,

druh na druha modlitbou vzpomínáte!