Druhům.

V tom novém jaře, v jaře víry, lásky

k Vám, druzi, vracím srdce ze zacházky.

V tom srdci zkrvaveném boji růže zkvetly,

v to srdce umlčené písně se zas sletly,

hněv žádný klidu jeho nepřemůže –

já, druzi, na Vás házím první růže...

Ty Tater skřivánku nám zpěvanky své plesej,

Ty Bílý Orle k slunci kruž a z duhy tesej

své postavy. Ty, jemuž božské nadšení plá zrakem,

svět celý sletej Zlatohlavem ptákem,

a co v něm zříš, ty lidstva tužby, stony,

ty divy přírody vlej v paprsky a tony.

Orlice z jihu, Slávě svítá jitro nové:

připrav si struny svoje ocelové.

Hvězdami ducha ozařuj nám noci žití,

Ty, jehož píseň mocnější je hromobití

a jemnější nad slová drahé ženy.

Já budu přihrávat jen šťastný, spokojený...

Vlasť, Slovanstvo a lidstvo – heslo trojí,

však první druhé, druhé třetí spojí –

pěj každý svou, a budem všichni svoji!

Jeť krása jedna, božská, nevyzpytná,

zní pod hvězdami, hřímá z bouře Sytna,

je hádankou, je stále jiná, nová –

tu píseň lidu plnou hrsť jí chová,

tu v sloku nádhernou a ryzí

se halí jako kněžka do své řízy,

tu bosa přichází a z nohou krev jí teče,

tu teskní z fujary a tu zní hudbou meče...

Tak v steré formě jeví se a zračí.

A my jsme všichni její vyznavači.

My stejnou oběť platíme jí krve –

já, druzi, na Vás házím růže prvé.