Druhý déšť.

Déšť mohutný se včera snes’

na šerý hvozd v půlnoční chvíli;

jej uvítala stromů směs.

Ti staří obři, šum a ples!

jej v náručí svém zachytili!

A z rána když jsem vysel v hvozd,

jak první svity zory bleskly,

byl blankyt chmur a mraků prost,

kdes volal doupnák, jinde drozd

a lupeny se svěží leskly.

A jak jsem vkročil v lesní chlad

a zavadil jen o haluze,

sta kapek, perel vodopád,

se lilo s větví napořád;

jak v pohádce to byla chůze.

Co starých obrů zachyt’ sněm,

to druhým deštěm s větví, suků

jak křišťálů tříšť teklo sem

na skráň mou, v knihu, stezky lem,

ve šumném čaruplném zvuku.

Však nebyl to déšť původní,

jenž bohatě se s výše lije,

lán zprahlý rosy povodní

jenž prosytí a zúrodní –

jen chabá jeho parodie.

I děl jsem: Poesie říš

se kdys tak dědům otevřela,

jim tekla plná její číš,

a vřela celým mořem výš

v choralu větru, hromů vřela!

A řada duchů obrovských,

Valmiki, Homer, Dante chytil

těch kataraktů bouř a smích;

jak staré stromy pili z nich!

Ó, tenkrát básník žil a cítil!

Ó, svatý dešti bezmezný!

Ó, třikrát blažené vy kmeny,

jimž ve koruny vítězný

pad’ bouřící a líbezný

déšť poesie rozperlený!

Po dešti cesta zbývá nám,

tříšť kapek, kterou vítr střásá,

pár drobných perel tu i tam,

jen odlesk matný v náruč tmám

té blýskavice, jíž jest krása.

Jen z druhé ruky ohlas mdlý,

směs servaných a kusých tonů

náš úděl celý, los náš zlý...

Co nutí nás, dál bychom šli,

druž opozděných epigonů?