Druhý díl Goethova „Fausta“.

Jak barokní park, v podivné kde směsi

se stavby, skály, vodopády druží,

to labyrint, kde divně se dech úží,

však na obzoru tušíš valné lesy.

A vnikáš hloub a chaos ten tě děsí,

přes kamenů tříšť, miliony růží

a cestou dech i noha tvá se tuží,

co v bitvy hrom se fauni šklebí kdesi.

A v posled mizí vše jak dekorace,

svět skutečný se zvolna propadává,

zas větříš duchy, domovu jsi blíže.

Zpěv andělů zní v hloub ti duše sladce

a nesmírného Boha věčná sláva

se v lásce ženy sklání k tobě s kříže.