DRUHÝ ZPĚV.

Smutné kolem Čáslavi jsou luhy,

smutné břehy u Sázavy ladné,

pole hola, tráva lučin vadne,

potokův a bystřin kalné pruhy

mdle jen v luzích zdusaných se šeří;

pták v uvadlém netěší se keři,

křeček u meze se nepodrývá,

všecko jenom bojácně se skrývá;

ze sadů znik švehol, hovor z chvoje

nářkem týraných a ruchem boje.

Domky, chaty, jindy zpěvu plny,

s temnou podezdívkou, bílou stěnou,

němy stojí s hlavou nachýlenou,

podmlelyť je času rudé vlny;

v podkroví, kde jiřička dřív věrná

tulila se v teplý koutek hnízda,

déšť se vkrádá nebo sever hvízdá;

strop se provaluje, štít se černá,

krb je zbořen, bez došků je krov,

záhrobeň jak zasypaný rov,

plůtek spálen, vysekány keře,

okna bez skel, vypáčeny dvéře,

prázden holubník je, vzata slípka,

vzato všecko, ze chléva i sklípka.

Zbořen přístěn k odpočinku hosta,

vyloupány ouly pilných včel,

i ta pod lipami kaple prostá;

lidských slzí perly, květy čel,

i té sladké mluvy svatodar,

všecko, všecko vlečeno je v zmar;

cizích nájezdníků vášní zlou

celý dálný kraj je mrtvolou. –

Za Krchleby, skrovném na potoku,

starý mlýn se v hustém olší skrývá,

kyprým listím smutně v kraj se dívá,

horskou úbočí jsa opřen v boku.

Zapadlá je voda, vázne v toku,

potok sotvy na dně že ji chová,

v žlab co vběhne na několik kroků,

jesti planá voda korálková.

Všecko stojí, rozbořeno zpola:

hřídel netočí se vody spěchem,

hnijíť housle, lehčidla i kola,

žlab se provaluje s těžkým vzdechem.

Podvaly i remliky i svory,

příčky, sloupky, prahy, kobylice

vyhnívají povždy víc a více,

vše se viklá, vše je bez opory.

U zátahů spadla jedna strana,

drobné česle řidnou den co den,

kamením je náhon zanesen,

stavidla jsou v půli přelámána.

V podkolí je roští jen a hloží,

spousta písku v korytě se množí,

v křižalách jsou přetržena kola,

věnec s lopatkami vyhnil vzad,

náhonek se odklopil a spad,

hranáče jsou vypadány zpola,

potrháno pěkné žejbrování,

u základky není páky ani;

ježek zlomen, kuželice pukla;

pánvice i čep jsou vyklektány;

horší zažil mlýnec vojnou rány

než zlou vodou, která se naň shlukla;

porván náboj palců kola v líci,

i ta hladká ceva na kladnici;

běhoun jádrnáč je střepovitý,

nebude víc okřesáván asi

od krajánků ani mlýnské chasy,

aniž korčáky víc budou myty,

aniž bude bujná chasa v léčky

na zanášce mladé škádliť mlečky –

zle je porván mlýnec cele, cele,

větrem vzdychá jen, leč nezamele;

tu juž nevzpomůže namrsknutí,

mimo jednu síňku, vše je sutí,

všecko hnije, bortí se a kácí

Pavla Michny hroznou reformací.

Nedbá statný mlynář jaké správy;

od té doby, co mu zabit syn,

valony když vyloupen byl mlýn;

jako v spánku celý život tráví,

vždyť i družka žití jeho, žena,

krásná jako v stínu zkvetlá růže,

ztrátou dítěte a strastí muže

v hrozném roku byla umučena. –

Nedbá mlynář Eliáš; v zlém svodě

v šatě vetchém stojí, jako socha,

zarudlým jen okem patře k vodě

v zamyšlení šepce: „Škoda hocha,

škoda ženy, škoda! škoda všech!...“

A zas vzdech se ozval na ústech:

Však což země? matička ta sirá

stokráte víc trpí, hyne, zmírá:

srdce rozpoltěné ostřím meče,

vyloupeny zory, – hvězdy nebe,

sup o dvojí hlavě v týl ji třebe,

za kštic Šumavskou ji Bavor vleče,

Lichtenštejn jí bílé hrdlo svírá,

Lamormain jí vraždou boha vtírá,

jesuité děsný hrob jí robí,

vrhajíce kletbu v černou půdu,

královské jí strhujíce zdoby

na monstrance s úbělových údů.

Huerta jí spáry tiskne v pás,

Michna upírem jí z prsou ssaje,

bílou řízu třísní vlčí láje,

chtíčů psy štve na ni Maradas –

věčný bože, pomoz!“ – A zas smutí

nad zničeným krajem, domků sutí,

vzdechna z hloubky, zatínaje zuby

hněviv horlí: „Přichází juž čas,

že přerveme zbraní vašich sruby,

že budeme doma pány zas;

za krátko vás pomsta boží schvátí,

jen až Hanuš z Řičan zpět se vrátí,

by za kalich páně v boj nás ved,

pomoz bůh pak!“ Kol se poohled,

lítosť s hněvem zruměnily líce,

blesky svitly v temném jeho zraku –

leč jak zlekán, nachýlené v znaku

na oči stáh okraj vydrovice.

Vešel v temnou jizbu. Pusto všudy,

prázdna police je, prázdna skříň,

jako po ohni ta nízká síň,

nic tu nezbylo jen duše trudy.

Všecko vzato, nepřítel když vtrh:

práce, úspora i ženy věno,

sýpka, půda, chlív, – vše vypleněno;

palašem je rozbit stolu vrch,

oken obruba i dvířka sklopu

i ten poval začadlého stropu,

červotočí přešly zpoly v prach...

Ze všad hleděl krvooký strach! –

Rychle den se ztrácel v nebesklonu,

slunce kleslo v rudých oblak davy,

zlaté vlasy vlály s jeho hlavy,

ze zoru však, jako rosa v ronu,

perly padly do posledních květů

a v nich na sta shlíželo se světů,

kolujících touže klidnou dobou

u vesmíru jasných hvězdic zdobou.

Travou mlýna kolem ručím spěchem

probíhal se večer nohou snědou,

na svém čele hvězdu nesa bledou,

šedé mlhy kupil vlhkým dechem.

Za dne tichý, vzdychal les pln žalu,

světlonoška, zanešena vánkem,

stulila se růže do obalu,

blažena jsouc vůněplným stánkem

víc než růže, jež tou jiskrou světla

nerděla se ani nevykvetla.

Před se zíral mlynář Eliáš,

mužnou dlaní černé oko slonil,

jasnější vždy víc, čím den se klonil,

až konečně hlava klesla v páž,

a ret zahovořil: „Zas den mine,

a ty nevzpomáháš, hospodine!

V zdroj tvé lásky krvelačný vrah

kal své dravčí sveřeposti metá,

a tvůj anděl s palmou nepřilétá,

aby zahnal dědin pláč a strach,

který ducha podtíná a kazí...

a kněz Matouš také nepřichází,

aby děl, že lid je uchystán,

jehož k pomstě vyvolil si Pán!“

Vyšel do předsíně v nočním šeře,

zavřel ji, pak u mlejnice dvéře,

a šel k oknu, by u vroucím plání,

s okem pozdviženým k nebes báni,

dřív než v skrovném odpočine loži,

modlitbou se kořil vůli boží.

Nepočal; vždyť sotva hlavu zdvih,

kolem oken lidský stín se mih,

jak stín ptáka padnuvšího v setí,

jak když oblak po měsíci letí,

až pojednou lehkým prstem z venku

trojí záklep zazněl na okénku.

Zná jej mlynář, v ráz se přímí plece,

oko blýská, bez vrásek je čelo,

krve návalem se srdce chvělo,

ústa zašeptala: „Přišel přece.“

Rychle zavřel malé okenice,

na stojánku suchou dračku zžeh,

a dík utajený na ústech

z jizby ubíral se do strojnice.

Úkradmo se do pozadí béře,

aby níže, temným mezikolím,

ukrytého z venku bujným křovím,

Ulického pustil v tajné dvéře,

odkud několika stupni výše

v nízkou jizbu vystoupili tiše.

Statným mužem mlynářův je host,

Ulický, kněz bratří pod obojí,

vážný obličej je vousů prost,

v oku jiskry bystrosti se rojí,

rozum provaluje klenbu čela,

nazpátek je dlouhý sčesán vlas,

šat je rolnický a kolem těla

ze řemínkův upletený pás.

Však mu třeba toho přestrojení,

třeba na Krchlebích tajné skrýše

nepřátelé v divém nevražení

lotříkem jej učinili říše.

Z podružného kněžství vypuzen

mladou ženu nechal na sirobě,

chudý statek Valonům byl v plen,

strachem zahynuly dítky obě;

do Slezska prch s exulantů sborem,

touhou hnán zas do Čech přišel zpátky,

aby v lidu, tlakem škůdců chorém

znítil cit, jímž oživly by chatky.

Vždyť jen predikantů slova svatá

plála lidu hvězdou v času tmách,

tu i tamo svitnouc na horách,

jako srp, když žeň má býti žata,

a kde z mlatu cep se slyšeť dal,

náhle Matouš Ulický se zjevil,

aby nad ním svoje ruce spjal,

požehnal a slovy bolesť levil,

která z vetché ubožáků řasy

proudila se v chudozrné klasy.

Přestrojen-li v kruhu lidí stával,

s rýčem na zahradě, s kosou v poli,

slídičů zor liščí po vůkolí

žádný predikanta nepoznával;

a když do Čáslavi k choré ženě

pospíšil, by těšil ji a sebe,

zpět se vrátil, ukryt rouškou nebe,

v Krchlebskou svou skrýší každodenně.

Někdy na delší se ztratil čas,

aby křtil a snoubil blíž i v dáli

ty, již na oko se přiznávali

k církvi Říma, jinak k bratřím zas;

a tak těšil, budil, povzbuzoval,

slabá srdce v ocelová koval,

až pod Čechů železnými čely

vzplanul odboj proti trýzniteli.

Jasně Matouš Ulický vše zřel,

napomínal, těšil, poučoval,

po vší zemi sítě rozestřel:

„Brzy přijde vůdce,“ prorokoval,

„šetřte síly, tajte na čas hněvy,

kryjte pomstu nábožnými zpěvy,

choďte tajně po dědinách kolem,

každý z vás buď nyní apoštolem,

povzbuzuj a probuď dům i chatu,

aby zbraně skryly ve svém prahu,

bohu k oslavě a na odplatu

každému, kdo národ třel a mořil.“

Tak když potěšil a pohovořil,

podal odhodlaným složku listů:

„Jděte,“ pravil, „jděte z místa k místu,

rozdávejte; nechť jsou přichystáni

všichni, které slovo Krista vodí,

přišla noc a svítá doba ranní...

Hospodin nás z jarma vysvobodí!“

Zdařilo se, šťasten přišel zpátky,

pozdravil: „Buď hospodin zde stráží!“

temnou jizbu bílou žehnal paží,

used pak a pravil: „Čas je krátký,

milý Eliáši, doba kvapí,

hotov-li jsi pro věc svatou k boji,

neotálej, než nás slídič lapí,

v hvozdech Kouřimských se odboj strojí:

do čtyř tisíc srdcí nadšených

roztroušeno po dalekých lesích,

kleslá srdce do plamenu zdvih

všechněch vůdce, Otec na nebesích;

v jeho rukou slabým nástrojem,

vykonal jsem bible svatým slovem,

po čem dávno zatoužila zem,

velikánským učiněna rovem;

a juž z moravských a Kladských hor,

s ostrou zbraní v tisíceré paži,

se železnou hlavou vstává vzdor;

s ním se druž, dřív mou, teď vlasti stráží.

Dnes mi nebude zde spočinouti,

cesta dalná, hlava moje plna,

od Třeboňských lesů slyším kouti

selskou zbraň, tou zježí času vlna,

aby potopila slotu slepou,

jíž nás vrazi v hruď a čelo tepou.

Na samotách stranou od Sounova

odhodlaných valná čeká řada,

půl je v zbrani, půle zbraně žádá,

dej, co máš, nechť v bodáky se ková.

Seber v náruč všecko, co jsi skryl,

ze železa k samodílné zbrani,

hněv, jenž v Dubinách se uhostil,

dále musí po lesnaté stráni;

na Morany strašný hodokvas

půjdem s ním, než rozlícený čas

na zem celou černé křídlo složí.

Také já dnes bojovník jsem boží;

chci vás věrně síliť v boji smělém,

s vámi vítěziť neb zhynouť s vámi,

pojď a vyjasni se chmurným čelem.

Rychle na klobouk dej víšek slámy,

znak ten každého, kdo s námi kráčí,

aby vrahům čelil do výděsu;

vztek jich našich šiků nevypáčí,

s pánem bohem, do Kouřimských lesů!“

Vyšli. – Východ políbila zora,

luh stál v slzách, z dálky vzdechla hora.