DRUHÝ ZPĚV.

Nežli hod se zjařil révy mokem,

novicové, po tichounku vstavše

a dík všehodárci zašeptavše,

z refektáře vyšli vážným krokem.

Volný čtverec ve svých budov lůně

ponechala kollej pochmurná,

plný listů šeptavých a vůně,

kamo klenba nebes azurná

volně můž’ svou září pronikati,

rozsévati kvítím zlatý pel,

se stíny se hravě potýkati

vážných budov, asketických čel.

Tritona tu mramorový ret

k nebi chrlí jasný vodomet;

na každém pak rohu toho zřídla

andílek rozpíná bílá křídla

a tu vláhu rozprášenou s hůry

s úsměvem si chytá do lastury.

Milo dlít na stupních vodojemu

v stínu kaštanů, jež kloní k němu

lupenů svých jasné vějíře,

když z těch listů smaragdové skrýše

bělorůžné pýří klesá tiše

v zanedbané listy brevíře.

Jak tu často snivý novic bledý

v zadumání sponkou knihu spíná,

modliteb a žalmů, svaté vědy,

důtek sebetrýzně zapomíná,

a tvář pochýliv do jemných dlaní,

v luzném snění, jež ho náhle jímá,

vody jen a listů šepotání

a včel bzukot nad záhonem vnímá

a sní o širokých, volných ladech,

o hvozdech a čarokrásných sadech,

až pak s povzdechem se budí, vstává, –

s čela uprchá mu snění vděk –

blízký trávník, jímž se promodrává

Ježíšovo jmeno z pomněnek,

připomněl mu řád, jenž slávu boží

i tou něžnou nezabudkou množí.

Tamo noviců se temné tlupy

odebraly z šumu refektáře;

v párech bloudí, v zástupy se kupí –

se rtů klesá pouto, chmúra s tváře.

Divno mezi záhony je zříti

podoby jich útlounké a směrné,

jež se chvějí pestrým davem kvítí

v temných řízách jako stíny černé.

Líce však tou září jasně tají

a smích na rty sedá ku posledu –

srdce douškem plným užívají

krátké, sladké chvíle bez dohledu.

Jenom Václav s nyvým sněním v oku

hlavu klopí po soudruha boku.

Marně druh ten, líce pouchřadlé,

s kadeřavě svislým plavým vlasem,

s rýhou v čele, pod nímž oko vpadlé

v divný blesk se zažehuje časem,

marně sem i tamo hovor vede,

ba rty svoje k žertu nutí bledé, –

Václav nenaslouchá, nepohlíží

ve tvář jeho, hloub jen hlavu níží,

až pak soudruh starostliv se táže,

co mu chmuří zrak, co jazyk váže?

„Nuže, buďsi, Konrade! Hruď svoji

tobě odhalím.“ A Václav druhu

rámě stiskl v divném nepokoji,

z junů ostatních jej táhna kruhu,

ze slunného kvadratury sadu.

Do sloupové chodby, plné chladu,

a pak schodů bludištěm se bral

vzhůru s ním ve vyšší patra domu,

kam hluk refektáře dozníval

jen jak ropot dalekého hromu.

Tamo chodba podél stavby celé

chodník tvoří nevídaně dlouhý,

v jehož dlažbu mramorovou stele

četné okno hravé světla prouhy.

Klenutím se táhne za ozdobu

maleb hojných řetěz, umně spjatý –:

postupem ti od kolébky k hrobu

Ignáciův jeví život svatý.

Chodby klid, posvátnou náladu,

teď krok spěšný obou přátel ruší

a již Václav šeptem Konradu

odhaluje celou svoji duši.

„Ondy jsem za otcem rektorem

v dar nes’ Huertovi obraz svatý

na Hradčany. Když pak do komnaty

s důvěrným se brali hovorem,

za palác jsem zašel v pyšný sad,

kterýž tamo sterým nad záhonem

stromů vzácných rozestírá chlad

po úbočí stupňovitým sklonem.

V tato místa vnady opojné

ode branky paláce se níží

mramorové schody podvojné

s nízkou, zdobně prolámanou mříží;

dvojité ty schody po stráni

podivně se splétají a kříží,

v stálém rozchodu a setkání

tu se vzdalují, tu k sobě blíží,

až pak dole v jedno splývají

k tůně zastíněné pokraji,

jejíž hladinou, kde labuť plove,

leknín stele terče smaragdové.

Po těch stupních zamyšlen jsem bloudil.

V objetí pak jarní přírody

vůní květů v duši mou se loudil

pocit nevýslovné lahody.

Kamo pohled padá – ze záhonků

stébla zelená mi šinou vstříc

růžných, bílých, modrých na tisíc

kalichů a rolniček a zvonků,

v nichž se rosa skví a křídla bílá

motýl hravý lehce rozestýlá.

Schodů mřežovím se svlačec krade

lichotně až k lemu šatů mých

a kol sošek mladý břečtan klade

krunýř šupin jasně zelených.

Trpasličí stromky u zábradlí

oděly se ve sníh květů padlý.

Ba i vzadu v pyšné domu stěně,

po níž černé kresby rozesety,

hustý špalír broskví utěšeně

červenými hojně protkán květy.

A když přes okraj zdí zubatých

zrak se svezl, z nenadání kles’

ve vikýřů vzdušných, špičatých

a střech žlábkovaných divnou směs.

Pavlačí zřel rozmanité zjevy,

v oknech květiny a hlavy děví,

a když dále těkal v dumání,

slévala se krovů spousta v dáli

ve střech moře, z něhož vyvstávaly

věž tam za věží, báň za bání,

a již v slunném vzduchu přede mnou

jakby rouškou průhledného zlata

s plnou velebností tajemnou

zjevila se Praha stověžatá.

Na pravo pak Petřín za údolem

stromů vrchol vznášel nad vrcholem,

ustrojený v jara květnou něhu,

jako vlny smaragdu a sněhu.

Obraz ten mě takým kouzlem jal,

že jsem po stupních spěl bystrým krokem

k pavilónu, jenž se výše pjal,

bych tu krásu plně objal okem.

Budovka to byla okrouhlá

s divnou střechou cihel žlábkovitých,

pod níž ze stěn, révou polo skrytých,

vyhlédala okna podlouhlá

pestrou září různobarvých skel.

V myšlenkách jsem k pavilónu spěl,

až tu náhle, přiblíživ se k němu

a zrak pohrouživ mu v nitro maní,

stanul jsem a na zábradlí lemu

opřel tělo chvějící se dlaní.

Stojím nehnutě – rty jedva dýší –

hledě v otevřenou tuto skrýši.

Mnohobarvých oken pestrý svit

nitro kouzlem báječným jí strojí

jako kněžen pohádkových byt –

a jest princezna tam věru dvojí.

Jedna sedíc v křesle zlaceném

na lenochu hedbáv nazpět kloní

pyšně hlavu, kolem níž se roní

rusá kadeř hojným prstenem

v objemného límce cípy bílé;

zlatohlav, jenž po údech té víle

v četnou řáseň ozdobnou se třepí,

útvar těla jeví hrdolepý.

Viz tam na stěně tu madonnu

v rouše zlatém, s lící směrně plnou,

kol níž sklání nesčíslnou vlnou

kadeř zlatá skvoucí záclonu,

k ní tu děvu přirovnat bych směl,

kdybych nebyl v stínu řasy dlouhé

jarý záblesk světské tužby pouhé

místo hvězdných třpytů uviděl.

U nohou jí na stoličce zdobné

druhá dívka sedí. Levá dlaň

ztápí prsty růžně bílé, drobné

do kadeří temných, – útlou skráň

o koleno družky opírajíc.

Druhá ruka lehounce se sklání,

na plano se snivě probírajíc

ve stříbrné, mohočetné struně

jakés loutny, složené jí v lůně.

Zpět ji věrně kouzlí vzpomínání!

Štíhlejší je družky, mladší věkem,

skromnější ji kryje ozdoba;

avšak lahodnějším dýše vděkem

zjev ten něžný – jara podoba.

Zelený šat jemný, s růžným nitrem

rozstřižených, svislých rukávů,

puklých poupat budí představu,

z nichž se růže derou vesny jitrem.

A jak růže právě rozvilá,

ovanutá dechem nachu jemným,

usmívá se líce spanilá,

objatá snem blaha přetajemným.

Jako hvězda z jarní noci klínu

vyhlédá zrak temný z řasy stínu.

Však ne půvab severního máje,

jiné jaro v ní se vtěluje;

vesna-tě to dalekého kraje,

kde zem slunce žhavěj’ celuje:

oči takové jen slunný jih

umí zažíhat ve stínu víčka,

s takovýmto žárem snoubit sníh

cudných skrání, nevinného líčka.

Chtivě hledím na prstíky její,

jak se na stříbrných strunách chvějí,

a mním věru, že ten celý svět

sladkých bájí, tajných blažeností,

jež zem jarní ve svých prsou hostí,

o nichž snívá porosený květ,

o nichž břízy šepotají mladé,

když se Zefýr lupením jich krade,

jimiž září mladé srny zrak

z bujné houště zjařeného lesa,

bzukotem co hmyzu tiše plesá,

skřivánkem co jásá do oblak,

že ten země dithyramb, jejž něm

člověk duší rozechvělou vnímá, –

v této loutny ňádru vzedmutém

a v těch strunách mihotavých dřímá

a že čeká zakletá tam píseň,

až těch prstů spasné dotknutí

vzbudí ji, až tonů perutí

vyprostí tu sladkou citů tíseň.

A hle! ponořila prstů běl

do těch strun a rojem libých zvuků

třepetavý kov se rozechvěl.

Naslouchal jsem v rychlém srdce tluku,

jak ty struny, pod hebkou se dlaní

proměnivše ve slavíků sbor,

hlaholily v luzném rokotání.

Sám té družky hrdopyšné zor

pozastřel se nyvě řasou dlouhou

při strun oněch vábném souznění,

provanutém divnou lásky touhou,

milostného dechem blouznění.

A k nim přidružil se krásný hlas,

jaký neslyšel jsem po ten čas.

Španělskou jsem píseň podle znění

řeči poznal: přec ta slova cizí

mněl jsem chápat v mocném srdce chvění

a jich kouzlo z duše nevymizí.

Když pak dopěla, když jemně, zvolna

struny zvuk se utajil a ztich’,

hlasný povzdech něha sladkobolná

v odvět vynořila z prsou mých.

Vzdech ten spáchal na vetřelci zradu.

Leknutí mrak stele v oči moje,

ale slyším vykřiknutí dvoje,

křesla šramot, loutny znění v pádu.

A když v pavilón se vracím zrakem,

vidím hrdou postať na prahu,

blesky pyšných hledů, čela mrakem

kárající moji odvahu.

Zřím, jak přes rameno její skrytě

něžné hlavinky zrak velký, tmavý

na mne pohled metá ostražitě,

zvědavý půl, z pola ostýchavý.

Stojím v rozpacích jak hříšník bídný,

coufaje jim koktám vysvětlení –

tu se zloba zlatovlásky mění

v úsměv laškovný a pokyn vlídný.

Musím vejíti do vábné skrýše;

okno rozemkly tam do kořan,

abych rozhledem se kochal s výše,

jenž mě vábil v dívčí tento stan.

Ba, i haluz, osněženou květy,

úslužně mi mladší stranou šine,

čtveračivě sešpulujíc rety.

Ale darmo z blízka, dáli kyne

velkolepé město věží sterou;

nádherný ten obraz rozplývá se

před mým okem v mlhu pustošedou,

z níž tvář vděků jarních usmívá se.

Starší děvy hled mi v křeslo kynul,

bych si po procházce odpočinul.

Naproti mně blahosklonně sedíc,

ve škádlivém na mne úsměvu

z brvy lehce přimhouřené hledíc,

pohrávajíc s třásní oděvu,

z něhož bílé střevíčky se kradou,

s růží zlatou, přes sebe se kladou,

bavila mne volně věcí sterou;

však mnou málo bylo uslyšeno:

zvěděl jsem, že Marie má jméno,

don-Huerty nevlastní je dcerou,

z hrabat Multánských že vzešla kmene;

že don Pedro, don-Huerty brat,

v plném květu bohatýrství zvad’

a že siroty jím zůstavené

náš don přijal ve svou záštitu;

z těchto pak že svorně s ní tu žije,

jako rodná sestra, Ignácie.

Pod žhavějším leskem blankytu,

kde květ granátový nachem hoří,

na skalině mezi kaštany

bílým stínem obráží se v moři

pyšný klášter, hojně nadaný.

Tamo v posvátném prožila míru

Ignácie svoje dětská léta,

mezi tím, co Pedro Řím a víru

mečem slavil po všech koncích světa.

Umí odtud španělsky a vlasky,

hudbě rozumí, je moudrosť sama

a zná latinsky též hovor lásky

zapřádati: Amo, amas – ama!

Dál tak štěbetala v bujném smíchu:

„Nedáváš-li víry mojí chvále,

sám ji zkoušce podrob: Ala, alae –

amo, amas – Či se bojíš hříchu?

Či snad latiny tvé kalný pramen

učí jenom: Amen, amen, amen?!“

Byl jsem v rozpacích. Vždyť po tu dobu

ni můj stín se nevkrad’ v dívčí kobu,

nikdy s děvou neprodlel jsem déle.

Nesměle jen k Ignácii vzhlížím;

vidím, jak se červánek jí stele

čarokrásný obličejem svížím,

a jak líce rozpačitě sklání

nad urvané snítky květný pel,

jevíc při tom v stoudném pousmání

pod růžovým rtíkem zoubků běl.

Otce rektora v tom z dálky hlas

zaslechl jsem, opustil je chvatem.

Odtud dívky nespatřil jsem zas,

avšak stále v srdci, touhou jatém,

jedné chovám obraz lahodný.

Její podobu duch stále přede

ve vzduch kolem, v tyto stěny šedé,

v listy knihy, v myšlenky a sny.

Cítím, Konrade, v tom srdce tluku:

že tam lásky tajím slasť i muku.“

Jinoch domluvil. Druh jeho mračně

pokáral jej, v zem se zahleděv:

„„Ďábel obchází jak řvoucí lev,

po záhubě lidských duší lačně.

Tobě v roucho vábnější se zavil:

v dívčí půvab, krásných očí dvé –

nedej, aby hříšný plamen ztrávil

bohu zasvěcené srdce tvé!

Zašlap hmyz, jenž v poupě to se plouží,

jež má rozvíti se v růži cností;

v pobožnosti tůň je celé vhrouži; –

navrátí se s rosou nevinnosti.

Modlitby se zacloň svatým štítem

před vidiny této svůdným třpytem!““

„Ó, ni modlitba jí nezaplaší!

Pravda, že jak myrrhy vonný mrak

na perutích modlitby se vznáší

myšlenka má často nad oblak,

že tam zraky ztápím oslněné

v neskonalou slávu božích sídel,

andělské zřím kůry rozvlněné

mořem nekonečným sněžných křídel,

k trůnu božímu tam skláním hlavu,

v mučenníků nespočetném davu,

světců, světic, božích vyvolenců,

hrdin jasných církve vítězné –

však tu náhle z andělských těch věnců

jeden kvítek krásy líbezné,

jeden anděl, jitřním na oblaku,

na ostrůvku růžném světla moře

do strun zlatoskvoucích prsty noře,

ke mně vznáší něhu temných zraků

z noci kadeří, jež zdobí vděk

porozvitých růže poupátek.

Děvice mi drahé jeví líc,

náruč hebkou rozpíná mi vstříc,

a já v náruči té blahodyšné

nazpět klesám – nazpět k zemi hříšné!“

„„Blasfemie hrozná! K nebes kůru

přidružovat smrtnou postavu,

bídnou bláta pozemského stvůru

a snad zítra červů zábavu.

Rozpadne se v popel zlaté bůže,

než mu láska věnec douvije;

na umrlčí lebce zvadlé růže –

totě všechna zemská poesie.

Láska – pravíš? Bídným těla chtíčem

zvu ji lépe, v liché básní zdobě;

umrtvuj to tělo postem, bičem –

hříšná touha svěsí křídla obě.““

„Marno všechno. Večer v pusté cele

bičuju se krutě důtek ostny,

až krev splývá po trýzněném těle;

ale v uchu nápěv přemilostný

stále zvučí, jak jej prsty drobné

vyloudily tehdy z loutny zdobné,

když pak v lože kladu čelo vzňaté,

andílků tu roje nad ním hrají

tento nápěv na housličky zlaté

a jím ve spánek mě kolébají.“

Stanuli teď v okně. Dlouho zřeli

v město velkolepé dumavě,

jehož věže nesčetné se rděly

v nachu večerního záplavě.

Václav okem roztouženým stíhal

Hradčan zubovatý zlatý stín,

jenž se vzadu na obloze míhal.

Konrad zahleděl se v řeky klín,

v kamenný pak most, jenž přes ni pjal

mnohé oblouky, soch řady stmělé,

až se na věž hrdou zadíval,

strmící tu chmúrně v mostu čele,

ana poslední teď slunce zář

zlatem kreslí v tento kolos tmavý

nakupených tamo sošek hlavy, –

znaky divné, – matnou králů tvář

na výstupku pod korunou skvoucí, –

divné krabuše s železnou mřeží,

na rožních tam připevněné k věži – –

Náhle s bleskem nenávisti žhoucí

Konradův se zor s těch košů smek’

a ret zlý mu skřivil úšklebek.

„„Pohleď,““ zvolal, „„jaké vzácné hosti

má tam z Michalovic Bohuslav –

na koš jeho v něžné příchylnosti

ptáků černých usadil se dav.

„Černé ptáky“ kdysi štvali zlostí –

nyní u samých je mají hlav! – –

Ba, toť on. – Znám každičkou klec:

Jesenius tam, zde Budovec –““

„Pojďme již! Zvon ku modlitbě zove!“

vzdechnuv soudruh do řeči mu vpadl.

Krok jich zazněl v dlažbě mramorové

a stín klenbou obrovský se kradl.