DRUŽIČKA

Tmou večera slét’

již v tesknoty květ

vzdech varhan, touhy pláč,

snů jas i žeh

spí v křišťálech,

nač myslíš, duše, nač?

Proč samoty žal

se vzpomínkou vzňal

v dešť duhy, jisker prach!

Tak září svou

ctí vznešenou

stud kvítí na horách!

Ach, naposled již

chval pozdravem kříž,

stesk písně v chrámu ztich’,

již poslední

vzdech varhan zní

v pláč růží vadnoucích!

Kdo ještě tu bdí,

že soumrak se rdí,

jak touhou by se třás’,

jak z úkrytu

v mír blankytu

stud plál by sedmikrás?

Což modlitby vzdech

tam na výsostech

pláč z růží vyprostí?

Mám ohlédnout

se v tmavý kout,

co štká tam sladkostí?

O blažený květ!

Jak bázlivě vzhléd’,

jak s tváří odkryl stín!

Stud dívčích krás

plá z očí řas,

snem růží teskní klín!

Ach, lásko, kde spíš?

Snad odchází již,

ráj vyprovází ji

a na prsou

v zář bělostnou

cti květ se rozvíjí.

Pán v ráji dal tkát

tvůj panenský šat,

stud vlil ti krví Svou,

a Jeho žal

ti v oči dal

Svou lásku žíznivou.

Teď vroucně se ptáš,

co ty Jemu dáš,

než domů odejdeš,

jest těžko žít

a necítit,

že stýská se Mu též!

Vždyť anděl již zná,

ó přelíbezná,

tvůj dětský obličej,

chceš almužnou

dát lásku svou,

ach, též své dětství dej!

Svůj panenský vděk,

pár holubiček,

své ruce sepjaté,

čest údů svých

jak o svátcích

dvě svíce rozžaté.

O kde jsem už byl,

kde obraz tvůj skryl

a bázní rděl se v tmách,

když pod hlavou

byl útěchou

jen schod a cizí práh?

Jak zrosený květ

jest krása tvých let,

máj líbá prsy tvé

a s ramen tvých

žhne horský sníh

a s bázní k lásce zve.

Až po kolena

jest zahalena

tvá nahost v bílý šat,

bez na prsech

svůj tají dech,

ó kráso, zůstaň stát!

I žebráku jest

tak líto všech cest,

když sen ho opouští,

ač na sta mil

mu lůžkem byl

jen kámen na poušti.

Ach, bije se v hruď:

Pochválena buď –

květ ráje šelestí,

vzdech zasténá –

pozdravena,

oltářní svátosti!

Můj Bože, já vím,

jen trnem jsem Tvým,

jenž Tobě spánky rve:

O nech ji kvést

jak ratolest

pro jasné příští Své!