DRUŽIČKA.

V zrcadle vzhlížím se a ptám, zda jsem dost hezká,

Ó nedivte se, vždyť jdu za družičku dneska!

Přede mnou leží košíček,

jenž naplněn je vrchem růžovými listy,

ty rozhazovat budu posvátnými místy,

až půjdu v řadě družiček!

Vše připadá mi poprvé tak zvláštní, nové,

i ony bílé moje šaty kašmírové,

a výložky jich z atlasu,

růměnec radostný mi zaplál v líci hravě,

již beru rukou chvějící se nedočkavě

umělý vínek do vlasů!

Ó vraťte se mi, blahé pocity té chvíle,

kdy opila mne rozkoš dětské kratochvíle,

kdy jako malá koketa,

tak opojena sebou od hlavy až k patě,

s růžemi v rukou, ve vlasech a v bílém šatě

jsem vyšla prvně do světa!

A to vše tehdy dálo se snad jenom proto –

Ó jak zníš z minula mi nyní, trpká noto! –

bych přišla bez všech kytiček,

tak smutně vracejíc se v zašpiněném šatu,

jak oplakávat chtěla bych již jeho ztrátu,

a prázdný nesouc košíček!

A kolikráte v žití družičkou jsem byla

jen proto, bych své květy marně rozesila

a špatný našla za to vděk,

Ó kolikráte smutně jsem se navracela,

když o slavnosti květy své jsem rozházela

a prázdný nesla košíček!