Družičkám o Božím Těle.

Ó mystická ty lilie,

jež sněžně kveteš v monstranci tu zlaté,

vstříc vanouc kouzlem vůně nepojaté!

Ó spasitelná Hostie,

sil ruku mi, jež tíží tvou se chvěje!

Ó tajemství, jež se mnou se tu děje!

Zde v ruch a soulad hudby, střelby zvonů,

lid mísí slova chvály, prosby, stonů –

a jak náš průvod osadou se vine,

výš nad ním nebeských se legionů

řad vznáší, zbožně pokleknout se chystá, –

mně slza v oku pálí, na líc plyne:

– jáť nesu Jesu Krista!! – – –

A přede mnou jak vyšších duchů chor

tu družiček jde bělostkvoucí sbor:

tak vážně klopí se jich čistý zor,

tak nadšeně plá líčko uzardělé

– a ručka drobná chvatně na zem hází

květ za květem. Vždyť ví, že doprovází

to svého Miláčka a – Spasitele...

Zrak zvlhlý k Pánu svému upírám

a zjihlé srdce mé se mlčky modlí:

Já, Kriste, v bok Tvůj svatý, kopím zbodlý,

těch dětí zástup něžný zavírám.

Kéž vždycky, vždy... Ti květy v cestu stele!

Kéž mine dav, jenž Tobě poutí světa

jen kopřivu a trní v dráhu metá!