Družky duše.

Na mém žití trnitém

růže nevykvetly,

ale ptáci v jaru svém

hojně naň se slétli.

Zpívali, a co jsem slech’,

jiní sotva tuší;

moře písní, zkazek těch

utkvělo mi v duši.

Ať jdu sem anebo tam,

za noci i za dne,

stále v hloubi duše mám

ty své družky ladné.

Každá jako zlatý šíp

plaší žal a zlobu.

Sem, mé písně! S vámi líp

kráčí se to k hrobu.