Družná chvíle.

Hvězdy! Koráb! Světlo denní.

Vlny pění

na kamenný, srázný břeh.

Zvolna šumí šeré moře

jako hoře

v zádumčivých, dětských snech.

Bílé hvězdy v nebi plají,

závoj tkají;

vítr v stromech zápolí.

Nad zahradou roje ptáků,

rovny mraku,

vznášejí se k údolí.

Měsíc svítí jako zlatý,

světlé šaty,

moře jako drahokam;

duše plna divných stesků,

v bledém lesku

bílý krunýř oblékám.

Nízké chýše, tmavé bory

za obzory

ztrácejí se v temnotách.

V sadech umlkají ptáci,

slunce ztrácí

odlesky své na vodách.

Ticho rozkládá se všady

nad zahrady,

malé mušky září tmou;

na žulové stěně v moři

maják hoří

nad ponurou zátokou.

V sadech voní zralé plody,

v hládi vody

zrcadlí se šerý les;

haluzemi píseň tklivá

nocí zpívá;

na pahorku dřímá ves.

V zamodralé záři svítí

rudé kvítí;

všade vládne trapný klid.

V šeru listí dřímou vlny

svitu plny,

nemožno jich probudit.

V tmavém stínu velkých věží

vody leží,

na nich bílá poupata,

jako kytice na rově,

na hřbitově,

zadechnuta do zlata.

Prchlo dávno světlo denní,

modré snění

zalilo kraj neznámý,

jenom bílé hvězdy září

na oltáři,

který plane nad námi.

Z černých roklí bílé víly

v hvozdy pílí,

v šeré sluji skřítků král

otevírá kraje visí,

v stínu břízy,

drahokamů plný sál.

Viď, že půjdem nyní, ženo?

Tvoje jméno

všemi větry krajem zní.

Smím přec líbat tvoje líce,

zřítelnice,

nech mi moje nadšení.

Hle, ty vodopády snící,

prchající,

nech je raděj’ za námi.

Hle, i Panna v slitování

ruce sklání

nad našimi hlavami.

Noc je vlažná. Chvíle této

kvete léto.

Měsíc svítí jako sen.

Naše píseň šerem zvoní

jako loni

v kraj, jenž mlhou porosen.

Smutek kraje obejímá,

všechno dřímá.

Milovati není hřích!

Vlož do mojí dlaně ruku,

stranou hluku

půjdem stezkou v moruších...