DRVOŠTĚP.

Ó jak se rozjasnila stráň,

když slunce na ni padlo z rána!

Jak byla modrá nebes báň,

jak čista, bouří vykoupána!

Jak bylo klidno! Smrk a bor

druh podle druha mlčky stojí,

jen občas v tichý rozhovor

a vážný zahloubá se chvojí.

Z hluboka časem vzdychne hvozd,

jak ze sna zazmítá se smrčí, –

a mlčí nebes hlubokost

i lesy. Stromy stojí, mlčí,

tu stojí, v půdu vnořeny,

tu životem svým drsným žijí

a mozolnými kořeny

z ní živiny i sílu pijí.

Den srpnový se rozedníval

a probouzel se jitřní les.

Hoch přede dnem už byl tu dnes,

ty loňské zlomy vydobýval.

Stín ležel ještě pod lesem,

a lukou mlha valila se.

Však stráň! Jen slunce vlítlo sem,

směje se v beryllovém jase,

a silicemi zavoněl

i stoják-les i mladič hustý,

zajiskřil rosou, hmyzem zněl

keř ostružin, mech kyprý, tlustý,

veškeren pyšný nach své řízy

na odiv prostřel sličný vřes,

vesele v slunci blýskly břízy,

a dýmal starý, moudrý les.

Peň smrku teplý obejmuv

hoch ležel, hlavu na kameně.

Za párem brčálových žluv

do nebes hleděl zamyšleně

a viděl: oblak na oblak

se vyvaloval na západě

a oblohou, kam stihl zrak,

šly v bílé, mlčelivé řadě, –

jak mocných borů vrcholy

se kolébaly na blankytu,

balouny oblak nebem šly

nad nimi velké v tichém svitu,

vnořeny v nebes hlubokost

šly bílé, tichy, zamyšleny,

tam toužíce, tam unášeny,

kde v modrou dál se ztrácel hvozd.

Hoch župku shodil: „Vzchop se, vzchop,

můj topůrku, hej, lítej ruče!

A bij, a mlať a tluč, eja hop,

tak jako bednář na obruče!

Sluníčko jasné, svítej, svítej,

dřív nežli zvíš, jsme suku blíž,

hej bim! a prásk!, jen výš, jen výš,

topore, ke všem čertům lítej!“

I smál se v slunci dobrý les,

až korunami smrků kýval.

Hoch, v očích zář a v srdci ples,

na celé kolo v lese zpíval:

„V úvozu cestu spravil jsem

a ve stráni jsem pařez dobyl.

Přes potok dole pod kopcem

most kloudný s brlením jsem zrobil.

To se mi líbí: Časně vstát,

do vody skočit. S jarou silou

jak s pírkem s pořízem si hrát,

sekerkou, nožem, rýčem, pilou.

Mne znají v lese, já znám hvozd,

mám rád jej, jeho tvorů hlasy.

Veverka, rudoch, černochvost

zde v borku na mne přivykla si.

A ještě v noci: spím už, spím,

a na zvěř líčím, slyším ptáky.

Ohromné ve snu nacházím

choroše, hříbky, kameňáky.“

Zelené vršky borovic

v blankytu vlají usměvavě.

A svítí stráň. Ne, nechtít nic,

ne, nechtít nic, jen jasno v hlavě,

cit prudký v prsou hlubině,

dík za života každou chvíli,

a hledět s láskou, v dubině

jak poletuje motýl bílý,

jak v kapce smolné blýská třpyt,

jak pavouček svou síť si spřádá,

a pro lásku k světu učinit

vždy víc, než spravedlivost žádá...

Hoch přede dnem byl v lese dnes,

ty loňské zlomy vydobýval.

Jak moře slavně hučel les,

pták ohnivý mu k práci zpíval...