Dryada.

Vy, jenž do kůry vráskovitých buků

v hře lásky svoje srdce vyrýváte

a laškujíce ozvěny se ptáte

i datla, do shnilých jenž ťuká suků,

vy nevíte, když lesem v ruce ruku

při západu se mlčky ubíráte,

jak z štěstí, v němž se bohům podobáte,

má jiné srdce trud a těžkou muku.

Vše dělejte, jen neřezejte stromy!

Tam Dryada spí smutná, opuštěná,

vy v její srdce píšete své štěstí.

Což neslyšíte, jak starý strom stená?

spíš snes’ by vše, i Zeva bleskné hromy,

než blaha cizího ty kruté zvěsti!