DRYADY.

Kdysi v květu mládí milující spolu

za pozdního jara šli tou alejí,

sporá na rtech slova, záři štěstí v zraku,

v srdcích tíseň něhy, zlatých nadějí.

Akacie kvetly. Kvetly jako vždycky,

když jim slunce máje zlíbá poupata:

každá větev stará v mladé cloně listí

shluky květných hroznů byla opjata.

Jako bílé kytky stály staré stromy,

jako chumle pěny z květů obaly;

pod jich tíží větve k zemi nakloněny

opojivou vůni sladce dýchaly.

A tu milující jati kouzlem zjevu

v síti starých mythů ponořili hled:

– „Dryady tu dýší, Dryady tu kvetou

v tajeplné kráse bohorovných let!“ –

A to jméno báje s dvojice té retů

stromům na nábřeží odtud zůstalo. –

Zatím přešla léta za sněhu i květu,

nové pokolení léty vzrůstalo,

odešla i ona, smavých robat máti! –

Se synáčky otec zdobit chodí rov.

Když se červen staví u té spící hlavy,

kytku bílých květů nesou na hřbitov.

Drobné hochů krůčky nedočkavy spějí

v končiny tam klidné mrtvých zahrady,

a kdy svoji kytku kladou na hrob její,

rtové otce šepcí: „Kvetou Dryady!“ –