Dub a lípa.

Ne v stanů požáru a cizích krovů dýmu,

ni v křiku vražděných a stonu otroků

od pustin severu ke slunci polednímu

sem přišli Slované jen v síly nároku –

Ne! Žádná lidská krev jich netřísnila dlaně

a hroznou žalobou se nechvěl cizí ret:

jak tichou oborou kdy mírné táhnou laně,

že ptáka nesplaší a sotva sehnou květ.

Jen pluhy pokojné řad mužů s obří silou

a rýče svalnaté si neslo rameno.

A ženy úsměvné ve řízu spjaty bílou

si nesly ve klínech jen troud a vřeteno,

a starci stoletní, jichž noha z vlasti staré

jen nechtíc kráčela, své bohy nesli k nám,

mláď byla vesela a pěla písně jaré

a často stanula a oddala se hrám.

Toť jejich příchod byl. Tak teplo vzchází Vesny

bez všeho násilí, tak jitřní vstává den,

že široký ten svět jen v zpěv a úsměv plesný

se ladí spokojen, a mírem oblažen – –

lán chví se obilím a jeho šumot tichý

a píseň skřivana – – toť válečný je zpěv,

a plachta rolníka, jenž zrno seje v líchy,

toť prostá vítěze je toho korouhev.

Ó! v novém domově když dědové ti stáli,

a mocným toporem kdy první klesl peň,

a prvním obilím kdy brázdy vstříc se smály,

a lačné na humno kdy první vešla žeň,

tuť dobří bohové, jenž s nebe sešli na zem’,

své žezlo posvátné do půdy zaryli.

To kořen pustilo a jeho témě rázem

se v zeleň odělo a ve květ spanilý.

Toť naší lípy vznik... Pak její tělo milé

– jak údy panenské byl čistý její běl –

vzal vážných kněží sbor, a jejich zbožná píle

mu dala podobu, jak bůh ji který měl,

a větví sklácených a měkkých třísek nával

v žár mocný vzplápolav, se ložem tomu stal,

kdo na pouť dalekou se s bratry rozžehnával,

a v říši otců svých a bohů vstupoval.

A zpěvák blouznivý vzav útlé její pláty,

je strunou ošatil a zvuky kouzlil z nich –

tuť rázem starosti a trudy byly sváty,

a všude ozval se jen ples a jasný smích.

Tu páže mladistvé se do objetí pletly

a tajných polibků jen bozi znali řad – –

a s lip těch mateřských, jež vonným bělem kvetly,

si rády trhaly svých děvy zdobu vnad.

Ba tehda na zemi jen nebe bylo hostem,

kraj tich byl, bohatý a jitřně spanilý,

a láska s nadšením se v každém srdci prostém

jak ptáci ve hnízdě té lípy tajily.

Toť zlatý býval věk mé vlasti pohostinné,

věk síly obranné, ne drze výbojné,

a každý mohl zřít, jak z modra nebes řine

se darů životních tok mízy přehojné...

Co zatím tvrdý dub sám, jako vraha zjevy

na skále vyprahlé, všech lidí vzdálený,

vždy smuten, zamračen, bez těchy, bez úlevy

hnal v mračna větve své a v půdu kořeny,

jen ptactvu dravému své nastavuje údy,

a šelmě zuřivé svůj otvíraje bok

byl lidstvu k postrachu, neb jeho tělo rudý

tak často máčíval té lidské krve tok.

Tu časem divý Gal či German drsných mravů,

jenž v lesích se zvěří žil v jednom pelechu,

snět dubu utrhnuv, jí zdobil svoji hlavu

jak Caesar Severu ve drzém posměchu,

pak náhle vzchopiv se, až ku věčnému Římu

jak příval obrovský se divě s kyjem hnal,

kde plné kynuly mu kotle v krbů dýmu,

a touha pomlsků mu poháněla sval.

Tam vínem sicilským se opájeje v plese

si hověl lenivě pod stráží dcer a žen,

co hrdé Matrony se chvěly v hrůzném děse,

a Říman na foru mřel, v srdce poraněn.

Tu křiky zmatené se nesly světa dálí

až k Taunu nazpátek a pojily se v šum

těch dubů obrovských, jež větve rozkývaly

na pozdrav barbarský svým bouřným vítězům.

Té doby, loupeží a hnusných vražed plné

jen smutný pomník zbyl – tož zpustošená zem,

jež ústy trosek svých dnes ještě zhoubci klne,

a hledí k Severu jen s pomsty zápalem.

„Vae victis!“ Vítěze však bídnější los čekal,

neb přemožen kdo nes, zas zítra pánem byl,

a koho smrtelně se ve úkrytu lekal,

dá šelmám arény teď chladně za podíl.

To smutný triumf byl – ne skvosty, vzácné lupy –

hle – dcery severu zpět bez vší naděje

si nesou k domovu jen zkrvácené trupy,

a zbraní zlomených tak bědné trofeje.

Ó jaký ston a kvil se ozval lesů hloubí!

Tu v divém zoufání rván bujný dubu krov,

tu ostří kácelo kmen starý, junné loubí,

by mrtvým schystán byl z nich ohněm slední rov..

Toť symbol plemen dvou, jež lítém ve souboji

od časů prvotních až po náš pozdní věk

jen na život a smrť vždy proti sobě stojí,

a krví staletí svůj napájejí vztek.

Vzduch hesly chvěje se a ryky vražednými,

a hody barbarské má lačné války zub.

Ba v čele národů, jež rvou se boji zlými,

hle – lípu mohutnou lze zřít a hrozný dub!

Ten zápas zoufalý dnes ještě konce nemá – –

ký strom as podlehne, a který zvítězí?

Já zírám v budoucnosť, a budoucnosť jest němá –

kdo podá, lide můj, ti pevné pavezy?

Jest zář to zory juž, či západu svit mroucí?

Co příští upraví svým věkům za podíl?

Bůh osudí své vzal a v proudy dějin vroucí

je zvolna upustil a na dno temné skryl.