Dub a růže.

Tam u panské stráně

Dubec mladý roste,

Toužebně pohlíží

Ku chaloupce prosté.

Tam hled jeho jarý

Utěšeně vítá

Vnadné růžné poupě,

Na keři co zkvítá.

Rád by poupěti dub

Cos o lásce zjevil,

Kdyby pěstec jeho

Stále tady nebyl;

Rádo by mu poupě

Cosi povědělo,

Kdyby k němu výše

Jen se vznésti smělo.

Potok jekem divým

Stráň od keře dělí.

„Nesmíte se zblížit!“

Pánovitě velí.

Pěstec zrůstu jeho

Směr dát jiný baží,

Větve v jinou stranu

Obrátit se snaží.

Pávice se pyšná

Chladí v stínu jeho,

Nezíská si ale

Vzhledu jediného.

Poupě oblétají

Pestří motýlové,

Po dubu však jarém

Baží jeho snové.

Směje dub se mladý

Všemu namáhání,

A své bujné větve

Přes potok již sklání.

Skláněl se a skláněl,

Nadějí se kojil –

A hle! čas již přišel,

Kde se s růží spojil.

Nadarmo svět křičí:

„Nebude to! nejde!“

Co Bůh spojit hodlal,

To se předce sejde.

Ač mnohý den ještě

Boží slunko zajde:

Co se vřele hledá,

To se předce najde.