Dub na skále.

Sám, od všech opuštěn,

na skále věky dumáš,

vichrů se nehrozíš

a bouří nelekáš,

lhostejným tobě jara květ

i mrazné zimy sníh,

jenž lpí ti na větvích.

Ty klidně pohlížíš

na mračivé dno řeky,

jež pod tebou se dme

jak píseň bouřlivá,

a patříš němě v proudy vln,

když v dravý jícen vod

s tvých větví klesá plod.

A v dobách větrných,

když bouř přes tebe spěje,

tu zdá se, jako bys

své větve rozpínal

a korunu svou měnil v mrak,

jež všemu na odpor

nezdolný staví vzdor.

Tak věčně opuštěn,

jak člověk vedeš boje:

Vichrů se nelekáš

a bouří nehrozíš,

lhostejným tobě jara květ

i mrazné zimy sníh,

jenž lpí ti na větvích...