Dub.

Před naším statkem dub je křivolaký,

můj pradědek už lezl v jeho snětě;

on ševelí nám v okna v zimě v letě,

a chrání v chatě nás, jak hnízdo s ptáky.

Pán míval druhdy vrtoch všelijaký,

a děd se s vrchním o dub porval kletě;

a vrchní pravil: Kdyby na tvém hřbetě

byl dub ten vyrost’, můj jsi! – a dub taky!

Pak pod ten dub přivedli dědka z klece

a chyt’ ho dráb; – však děd měl tvrdou hlavu;

když vstával z lavice, děl: – „Můj je přece!“

Sto dvacet let už tomu, nebo více; –

čert dávno už vzal všechnu panskou slávu,

– a s dubu šveholí nám vlašťovice.