Duben.

Odletěla horda větrů nájezdníků,

po březnovém sněhu květů čeká lán;

po žabce sáh' štěpař, po vosku a lýku,

a juž v půdě stojí stromek zočkován;

výhonky jsou svěží; jen až vláha skane,

rozloží se štípek... Kéž se štěpem stane,

pod kterým by všecko pělo otců řečí

písně, jejichž krásou děd byl odchován!

Pod jehož by krovem otec s jarým synem

přiklepával kosu, přitužoval cep,

nejen ke žni, také na hon za zlosynem,

který jazyk bere, vědomí i chléb;

kéž by z toho kmene rozložitých snětí

pluh i topor zdárné urobily děti,

nežli opojeny sladkým lásky vínem

ruku v ruce vyjdou v žití dálnou step!