DUBEN

Že jest to trochu spletené

dnes v horečné mé hlavě,

tomu se zlaté Slunečko mé

nemusí divit právě!

Slunečko! Aspoň na chvilku!

a za chvilku zas sněží. –

V tom slunku strohým souladem

jen mrtvé ploty běží.

Však divně vše se proplétá,

co touhou žití sténá,

a na jabloni každá sněť

je jinak pokřivená.

Chci raděj býti zahradou

než plotem. Nač se škrobit?

nač človíček svou vážností

má Pána Boha zlobit?

Tož hý! můj chmurný Pegase,

rozepni křídla vraní!

Sic pomyslí si Slunko mé,

žes koník na houpání,

ba dokonce žes desentér

od kolotoče trénu,

kde každý kluk si za troník

směl houpnout do tvých třmenů.

Však sláva Bohu, koni můj,

to Slunko mé se mýlí.

Jen aprilové princezně,

té bychom dovolili!

A to by teprv byl pak let –

nestačí nebe skvělé!

Beztoho oba splašení,

zbláznili bychom se cele...

Tak vida: ploty... zahrada...

kolotoč... kde se vše vzalo?

Trochu se Slunko usmálo

a vše se zrýmovalo!

A tož jen hý! v tu zlatou dál...

jedeme s královskou dcerkou. –

Ba jedem! – Až na tu princeznu:

Nejezdí s takovou herkou. –