Duben.

Co spanilých znám roku dětí,

jež nebe dá nám uviděti –

ty nejdražším jsi z nich mi všech!

Ty od jara máš zlaté klíče

a štědrou rukou z jeho schrání

zde fialky dáš keřům v strání,

tam slunným luhům petrklíče

a lesům na klín vonný mech!

Ty svět jak semkneš do náručí,

hned břízy všecky v hájích pučí,

všech touha rtů se dotýká – –

a nedáš dříve větrům spáti,

až křídlatými zas jich slovy

ve šťastné chvílce k básníkovi

pták písní zpět se z jihu vrátí

a na srdci mu zatíká!