Dubisko padlo

Za mostem u Myší díry jednoho rána v září

veliké dubisko padlo z úpatí skalnaté stráně,

na louku zrosenou padlo k slunci tíhnoucí tváří;

dělníků osm tu stálo, listí pršelo na ně.

Sekyrou podťato hlučně a pilou podřezáno

do trávy zrosené padlo, až v kučeravé hlavě

tisíce stonů zavzdychlo a zapraštělo v ráno,

jež rez a žluť a červeň strání odhalovalo právě.

Svitava vzdorně hučela, do balvanů bila,

strhujíc v bělostnou pěnu zlaté habrové listí,

nad černavými bory kavka se rozkroužila:

dělníků osm tu stálo, lidé, jimž se chce jísti.

Dělníků osm tu stálo z rozkazu knížete pána,

nepřátel osm tvrdých vtrhlo sem z blízké vísky,

v samotu, v ticho za řekou: v šest padla první rána;

za dubem padnou duby, habry, břízy a lísky.

Na sta jich padne, útlé i okoralé již kmeny,

v bok stráně vnikne kopáč, až jiskry vydá kámen,

balvany zřítí se v řeky tok hlučný a rozpěněný,

mech v hlíně zalkne se udupán a hraboš prchne zmámen.

To cestu rozkázal budovat náš katolický pan kníže;

do Dlouhých strání se povine vzhůru tišinou lesů,

by z rodné hlíny v údolí a k nádraží měly blíže

mrtvoly smrků a sosen padlých v bitevním děsu.