DUBNOVÁ IDYLKA.

Zas duben jaru otevírá

do kořen dvéře, azur zírá

skrz holých snětí vzdušnou síť,

pod suchou travou loňské zimy

naň stébly kývá zelenými,

zas pažit smavý volá: Přijď!

Kos hnul se s drozdem v tuše jara,

zas hledají se hnízda stará,

slyš jásavý jich plesný hvizd!

Však víc než ptáci a než tráva

že k nám se vrací Vesna smavá,

víc fialek než velký list,

mně dí to lehký šustot šatu

po suchém listí, v čilém chvatu

jdou sborem dívky v městský sad,

jsem jist, že ty k nám Vesnu zvábí,

ba víc, jich vlasů do hedvábí

hoch Amor že se chytne rád.

Hle, jak se rozptýlily parkem.

A zázrak, v chvilce zříš je párkem,

ku každé kde jen vzal se hoch?

Na lávku sednou – sladká chvilka!

Však v počtu jich je malá mýlka,

je posud holý šeřík, hloh.

A stromy bez listí jsou skorem,

a jdeš-li stezkou v parku horem,

jak skrze krajky vidíš v hloub,

jak ruka hledá ruku chvatně...

Jsou zastíněny ještě špatně,

je vidíš zevšad, kam jsi vstoup’.

Je záhy mate pohled drzý

a cítí, že si vyšly brzy,

že třeba ještě strpení,

než hloh a střemcha, planá růže

nad skráně jejich sklenout může

své stinné, vonné lupení.

Ó, děti, dál, jen milujte se!

Kdo tak vás nyní vidí v lese,

ten milenec je zároveň,

či básník, jemuž Vesny ruka

na skráně s novou písní ťuká

jak bouřná míza v mladý peň!