DUBNOVÁ VZPOMÍNKA.

Že člověk umřít nemůže, když čeká,

vždy slýchal jsem. Sám ještě mladý hoch,

jsem musil jednou z domu do daleka,

co každou chvíli otec skonat moh,

neb těžký neduh uvrhl jej v lože.

To byla cesta tehdy, milý Bože!

Za dva dni zpět jsem. „Otec?“ – „Od včíra

již bez smyslů je, mře a umírá,

a nemůž skonat.“ Všichni kolem stáli,

má matka, bratří, sestry – zápas stálý.

Jen já jsem scházel. Potichu jsem vstoup.

Tu otec oči zvrácené již v sloup

zas pootevřel, hlavu sklonil trochu

a vzdych a zhasl. „Čekal na tě, hochu!“

má matka řekla, vypuknuvši v pláč.

Hle, jaká síla duše, která radš

dál trpí, zkouší, než by odletěla

bez rozloučení z chladnoucího těla.

Ó, tenkrát zřel jsem, smrt jak hlavu sklání,

jak silnější je nad ni milování.