DUBNOVÉ SCHERZO

Na všech vrcholcích vysokých stromů

špačci sedí.

Vrzající korouhvičky dubna

z velmi staré mědi.

Rozmrzele stříhají plachty nebe

šedé, neprůhledné.

Člověk přece před svou budkou

rád si na slunko sedne.

Všecky vrcholky vysokých stromů

kolébají se s nimi.

Vítr rozhání s plachtami nebe

zbytky zimy.

Hbitě na jednu usedl jsem si,

pluji jako v člunu.

Drobty slunce házím dolů

stromům na korunu.

Stromům na korunu, na střechy dědině,

špačkům do hrdla rovnou.

Máme všichni nakonec radost

nevýslovnou.