DUBNOVÝ DEN.

Na tragické tělo tmavé Prahy

svítí zase svěží jarní slunce.

Světlý úsměv rozlívá se všude

po věžích a rudých krovech domů

po ulicích, náměstích a parcích –

takhle padne v stařenčiny vrásky

milé vzpomínání z dávných časů

nebo čerstvá dobrá zpráva dneška –

všecko zjasní, rozsvítí jí světla,

babička se lehce pousmívá.

Prý jsem černovidec, pesimista...

Hle, jdu po ulicích, po náměstích,

na věže se dívám, staré domy,

na jiskřivé cestičky ty v parku –

těší mě ten úsměv staré Prahy

sám se umívám tak volně, lehce,

ale přiznávám se, to je všecko,

co mě těší při tom putování –

zajde slunce, tragická ta Praha

zasmuší se znovu – toť už osud.