Dubnový den.

Teskný jako šedý příkrov

na ohromné rakvi nebes,

plný dum jak poutník slabý

bez naděje na cíl dálný,

jako choré smutné dítě

dubnový se vzbudil den.

A ti lidé chodí kolem

bez úsměvu, bez pozdravu,

jakby zimě opuštěné,

která do hor ukryla se

se slzavým, vlhkým zrakem

chtěli vzdáti slední čest.

Bláhoví a divní lidé!

Srdci, které dokonává

jedno, zdali člověk cizí

jeho skonu polituje,

aneb zdali odmírá

samo, jako v životě.

Bůh i skrze mhavé clony

vidí duše tajné změny,

životem jak k smrti pluje,

zrození i umírání,

shledání i rozloučení,

rozkoše i hořkou mzdu.

A kdy zazní v tiché vísce

umíráček matce staré,

víť on, za horou že první

kráčí svatba od oltáře,

ale smutné, mladé děvče

pláče pro svou matičku.