Dubová ratolest.

O ruku tvoji prositi nechci,

slyšel jsem o tobě nepěkné věci,

v srdci tvém zarytost jen vězí

a nadarmo tvé oči roní slzy.

Z dubové ratolestě vypučí listy –

tvůj úmysl není však čistý;

dosáhlas vše, co jsi sobě přála,

vždyť jsi mé srdce předobře znala.

Miloval jsem tebe nad vše zlato,

ty se však odměňuješ nevěrností za to,

tvá planá slova nesla se do větru,

mně jen trpká zkušenost zůstala v nitru.

Takto naše srdce nelze spojiti

a vůbec nemíním tebe si osvojiti –

touhy marně očekávaly soucit,

když tvoje duše nepoznala cit.

A tak se rozcházíme na věčný čas,

pro sebe získáš si nové štěstí zas –

nechť dubová ratolest krášlí naše hroby

a v upomínku nám zachová jen lásky doby.

Dubový strom rozvíjí se ve větve,

tobě ať štěstí dále na něm kvete –

však na konec tvé smutné mladosti

ani nevíš, kam dospěješ k starosti.