duch

nevane na zem, nesídlí nad ní

v strašlivém bezednu sluncí a hvězd,

není to holubice v den radní,

není to ševel z tajemných cest.

z tebe a v tobě se rodí a vzrůstá

snad jako jedle, snad jako kleč,

snad jako světlo, snad tma jen hustá,

pramene píseň, větrná řeč.

z tebe a v tobě jen žije a hyne,

nadutec, světec, padouch či rek,

utvářen prsty toho, co plyne,

sterými prsty, z nichž den je i věk.

ne z chladných prostor nad pláštěm vzduchu,

ne z ohně stálic ni z iluse mdlých,

ale jen z pracovitého ruchu,

z kladů a záporů po cestách svých

přijímáš v sobě na blizny jeho

kouzelný nebo hanebný pyl...

až osvobodíme zneuctěného,

pokvete z věnce spojených sil.