Duch a Hmota.

Duch, který celý vesmír obejímá

a v sobě jímá, že jak bílá růže

na ňadrech jeho v svatém snění leží,

se vzbudil kdysi z odvěké své dumy

a chtěl se vidět, poznat, oceniti,

i přemýšlel, jak najít cestu k tomu.

A našel ji. On musil sebe vidět,

jak věčné slunce vidí sebe v moři,

jež v zrcadle ač jen svůj obraz vidí,

však sebe přece v něm. Ten valný kosmos,

jenž před ním v beztvaré se vlnil spoustě,

svým prodchl dechem, svoji velkou duši

na miliardy menších rozmanitých

on roztříštil a odvěký a jeden

sám přitom žádné neutrpěl ztráty,

když viděl, kterak velká jeho duše

se řítí dolů v kapek zlatém dešti.

Však zadržet ji, nežli rozplyne se

ta zlatá krůpěj ve odvěkém kotli

všech změn! To záhada. Zde třeba k hmotě

připoutat prchající tuto krůpěj,

ji uvěznit do určitého tvaru,

v němž zaplála by nesmrtelnou jiskrou

a hrála duhou vítězná a krásná.

A takto duši vytvořen tvar těla.

To z hmoty jesti, která od počátku

zde kupila se jako škváry z výhně,

zkad tryskal veškerenstva stálý život.

Do odpadků těch božských velkých dějů

jak do vězení zamknuta je duše,

v ně boží duch na roj motýlů bílých

jest uvězněn a v nich on zhlíží sebe.

Z těch bojů odvěkých a obrovitých,

jež vedla Hmota od počátku s Duchem,

z té spleti buněk, svalů, žil a kostí,

z těch škvárů, odpadků těch povstal člověk

svým tělem, oživeným věčným dechem,

a odtud dvojí v něm se sváří bytost,

ta dolů touží následkem své tíhy,

ta tíhne výše následkem svých křídel,

však obou třeba jest, by celý člověk

moh’ zrcadlem se odvěkým stát Boha.

To celý taj, na který všickni stůněm.

To počátkem je veškerého sporu,

jejž bojem Zla a Dobra nazývají

a bojem Hmoty proti Idealu.

Tím nechci říci, že je hmota špatná

neb slabá, ne, má pouze svoje práva,

jež od počátku zdědila a za něž

víc nemůže, neb vrozena jsou všecka.

Liana objímala staré kmeny

ve plesu veselém, ký div, že ruce

zas chtějí objímat, rty byly včelou,

jež z lotosových kalichů med pila,

ký div, že píti chtějí v novém tvaru!

To jasno přec, co zmůže tady duše,

jen podléhá, však zůstává přec duší.

A spor ten trvá dále nerozřešen,

jej asketické snahy pošinuly

dál od cíle, však problem zůstal problem.

A odtud v duších hořkost po požitku

a touha po čistotě hvězdných nebes,

a výčitky a marné horování,

a snaha lepším býti nežli hmota

a hmoty vítězný škleb triumfálný.

Co zmůžem v tom? Jen zbývá nám, to nésti

a hledět proplavati mezi Skyllou

a Charybdou, jak dovolí to Osud.

Kde hmoty víc, tam podléhá spíš duše,

kde duše víc, tam hmota umlkává,

kde stejné jsou, tam věčný boj a neklid.

Však vinit nelze hmotu ani duši.