DUCH JIŽ VZBUZEN ČEKÁ NA VZKŘÍŠENÍ.

Svět je mrtvý ještě jako hrob.

Duch již vzbuzen čeká na vzkříšení.

Ještě nevítězí, ještě nevítězí,

ještě čeká, čeká pochován,

člověkem byl proklán, hrůzou dob.

Tichý chvalozpěv, slyš, pravdy hlaholí,

křídly k výši bije, vzlétaje

nad krví a nad popelem, kovu rezí

klesá zpět však, zrazen, přikován.

Vleče křídla, vleče křídla, zápolí,

o lidstvo se vzpírá, vzpírá, vzpírá.

Pravda raněna, však neumírá, –

dlouho před činem, – jak smutna je!

Ukroutit řetězy z mrzkého kovu,

kořist vychvácenou

rozmetat, svatokupců stany

rozbořit v jediném vzruchu,

v jediné vteřině poznání, které ví, –

živote, vítězný duchu,

tak se vznes pojednou odpoután z rovu

rovně do lidských duší

a krví jejich srdcí, jež nově buší,

nové stvoř člověčenství.