DUCH LAMPY.

Zda neslyšel jsi v podvečerní chvíli,

kdy rozžehl jsi lampu nad svým stolem,

jak něco v ní, jak nevýslovným bolem,

štká, piští, sténá, naříkavě kvílí?

Jak by elf uváz’, přiskřípnut jsa stvolem,

jak muška ze své poslední by síly

kdes v pavučině lkala, tak zní kolem

ten tenký hlas, a plamen zpívá bílí:

Jsem duchem světla, jedním z millionů.

Já bydlím v lampě, jiní jasem tónů

a jiní slovem, barev žárem svítí.

Leč všichni lkáme, byt i v tichém stenu,

my svítíme všem, za jakou však cenu!

Vám záříce, své spalujem’ jen žití!