Duch lidský.

Duch lidský ve svém rozvoji

mé srdce plní radostí;

mlh ranních v jemném závoji

on vstoupá z věku temnosti

jak slunce k nebes výsosti.

Leč bol mou duši proniká,

když myslím si jej v zenitu,

kdy tajemství vše zodmyká,

vše odhalí, co ve skrytu,

a počne klesať s blankytu.

A k západu se nachýlí

a klesne v moře věčnosti –

Noc kolem, kdo pak rozptýlí?

Snad slunce nové jasnosti?

Či vše zanikne v temnosti?

Po dlouhé noci vzejde zas

a shasne, znova vzplápolá?

tak jak se roční střídá čas,

den s nocí, věčně do kola?

Těm myšlenkám kdo odolá?!