DUCH MALĚ ZEMĚ.

Mníte, že lze znovu spoutat lid a ducha,

jemuž kuly sílu tvrdé dějiny?

Pouta z ocele se objevila kruchá,

když se odhodlal je zdrtit v střepiny.

Jako zlato ohněm v Kostnici byl zkušen,

pravdu svou si hájil ještě v plameni –

shořel prach, však duch se vrátil neporušen,

zem svou lid si bránil v jeho znamení.

Boží bojovníci vzpláli z oné vatry –

vznítila však také míru proroka,

k jednotě lid zvala, bychom byli bratry,

aby ztichla válek bouře divoká.

Dál když bouřila, až po všem bylo veta,

vrah když s mečem kata v zemi bratří vtáh' –

pevný duch je vodil labyrintem světa,

hledal, ukazoval světlo v temnotách.

A když temno bledlo, duch hned kázal k dílu,

svoje k svému a jen vždy dle pravdy zval,

vrahům v oči hlásal poctivost a sílu,

marno byť se zdálo volat cestou v dál.

Volal, že je Slovan, ozvalo se člověk –

znal, že národ lev kdys dýchal z hluboka

v zemi kalicha – a rostl, sílil po věk,

až pěl revoluční písně otroka.

Učené tři, v písmech, hvězdách hledající

pravdu, pro svou volnost vyslal do světa,

synů posílal jim tisíc po tisíci,

aby rozbíjeli pouta prokletá.

A když vláda věcí po mnohém jich boji

s volností se v naše ruce vrátila,

vlast zde máme zase – malou, ale svoji,

jak se z ducha, z krve znovu zrodila.

Těsné hranice nám křídel nepoutají,

ducha rozlétnutí meze nekladou –

malá zem jsme mezi velikými kraji,

čarovnou však být chcem ducha zahradou.

Přes odpůrců hlavy, přes hory a moře

podáme si ruce s borci Svobody –

ona povede nás v nové světa zoře,

malé, velké, rovné sobě národy.