DUCH PRADĚDŮV.

Na zámku se slavnost chystá,

aj, to budou divy,

pan hrabě je spiritista

velmi náruživý.

Aj, to bude slavnost velká,

jistě v radost všem,

sama sličná hostitelka

bude mediem.

Do zámku se hosté sjeli

na séanci duchů,

ekypáží zástup skvělý

sjel se v šumném ruchu,

venku dusot koňských kopyt,

samý slavný vjezd,

o barony bys tu klopýt,

co jich tady jest.

Dobře se tu hosté mají,

hrabě není špinka,

stoly jen se prohýbají,

pohár zvučně cinká.

S šampaňským se rýnské bratří,

jak si kdo jen přál –

tenhle couvert jistě za tři

korunky by stál.

Radost všem tu svítí z oka,

svítí vesty bílé...

Po šampaňském dáno mokka:

přišla velká chvíle.

Pan hrabě je spiritista

k tomu nějaký,

a svým hostům nyní chystá

pravé zázraky.

Veliký teď nastal úkol,

duchy volat z hrobů...

Zhasnuta jsou světla vůkol,

ticho drahnou dobu.

Společnost již usedla si,

páni vedle dam,

rázem ztichly všecky hlasy

všude, tu i tam.

Jen kýs baron, starý brepta

postavičky malé,

sousedce své cosi šeptá –

i on tichne ale.

A v té tmě, jak hosté tady

sedí pospolu,

mýlkou šlapal kadet mladý

nohu u stolu...

Ticho – nikde hlesu ani...

Ještě chvilka malá,

rozechvěná domu paní

mediem se stala.

Do daleka někam hledí

volá – – ticho – – slyš – –

Dočká-li se odpovědi

těch, kdo mrtvi již?

Volá divná, cizí slova

do neznámých světů –

volá ducha pradědova:

nechať zjeví se tu...

Všem se dech tu v prsou tají

při té zábavě

a všem hrůzou vyvstávají

vlasy na hlavě.

Hrobů ticho vane sálem...

Praděd v hrobce dříme,

býval kdysi generálem

slavným, jakož víme.

V paměti všech dosud žije

známý jeho rys –

mluvíť o něm historie,

zná ho dějepis.

Byl to slavný vojevůdce,

při tom bohabojný,

zvítězil ve mnohé půtce,

mnohé vyhrál vojny,

na čele měl mnohé jízvy

starý generál –

historie všecko vyzví

a zas poví dál.

Dopřáti mu Pánbůh ráčil

vysokého věku,

k osmdesátce svět páčil

slavenému reku.

Prožil mnoho, to je svato,

hezkých roků pár,

sám už prý se styděl za to,

že už je tak stár.

Celý život prožil v poli,

v bitev stálé hrůze

a nepřítel jakýkoli

bával se ho tuze –

na konec pak starý hrabě

požehnaných let

byl už stínem jen a chabě

sotva nohy plet’.

A tak po vítězství mnohém,

slaven v celé zemi,

usmířený s Pánembohem,

ctěn a vážen všemi,

slávou pokryt, na svém loži,

chlouba rodiny,

umřel jednou v bázni boží

Anno Domini...

U velké byl vložen slávě

do rodinné hrobky

ve svém generálském hávě,

v zlatém límci bobky –

zmizel tak pod rakve víkem

ztuhlých tváří rys,

biskup sám nad nebožtíkem

pěl „de profundis“.

A modlitby zněly kněží

i modlitby laiků,

sňali na zámecké věži

do půl žerdi vlajku,

ve slávě pohřbili reka –

a čas kráčí dál,

tiše na den soudu čeká

starý generál.

Dál svá kolesa čas valí

a vše vůkol mění,

i truchlící pozůstalí

dávno zveseleni.

(Starý hrabě, jak se říká,

mladých nemá rád,

slýchati prý nebožtíka

časem z kaple lkát...)

Podobizna jeho tmavá

tuto v sále visí:

výrazná to, krásná hlava,

vznešené to rysy.

A v těch čarách kdo se vyzná?

V sále ticho – hleď:

na zdi stará podobizna

pohnula se teď...

Vprostřed zamlklého kola

paní domu znova

chvějícím se hlasem volá

ducha pradědova...

Přijde-li jen starý hrabě

ze své hrobky dnes? –

Zahřímalo v dálce slabě,

stín se dovnitř vnes’...

Zachvěli se hrůzou hosti,

níž svěsili hlavy...

V prostřed zmlklé společnosti

stín se zjevil tmavý.

Paní domu hrůzou sama

div neomdlí v ráz,

půda chví se pod nohama –

Pánbůh ochraň nás!

Snem-li to, co vidí hosté?

Jaká chvíle děsná!

ke stropu až roste, roste

mrtvý vzbuzen ze sna.

Z tajuplné mrtvých říše

stín se pozvedá

a kol rozhlíží se tiše

hle, stín praděda...

A ten duch tu mlčky stojí,

mlčky chýlí plece –

však ne v generálském kroji,

v němž byl pohřben přece,

nemá šavle, jež mu kdysi

dána do hrobu –

hle, vždyť má i jiné rysy,

jinou podobu!

Pozbyli tu hosté řeči

v hrůze neobsáhlé,

ale úžas ještě větší

všech se zmocnil náhle,

zděšení se sálem nese,

rty se zachvějí –

pradědův stín v lokajské se

jeví livreji...

A ten stín tu drahnou dobu

stojí, hlavu chýlí,

a hlas, mrtvý ten hlas hrobu

tichem sálu pílí,

dutý hlas ten sálem letí,

až krev stydne všem –:

„Ráčila jste poroučeti,

prosím, tady jsem!“

Strašlivá to byla chvilka...

Tu se vzmužil hrabě:

„Zpátky, duchu, to je mýlka,

zpátky!“ vzkřiknul slabě.

V rozčilení slova hledá,

sotva dýchaje:

„Volali jsme pana děda,

a ne lokaje!“

A duch z temnot přivolaný

stojí, hlavu chýle,

tupě hledí na vše strany,

poškrábe se v týle,

před hostitelem se stavě,

k zemi kloní zrak

a dí tiše, zajíkavě:

„Prosím, to je tak:

„Račte vědět,“ ramenoma,

hlavou níž se klaní –

„Excelenc-pán nebyl doma,

jen Excelenc-paní –

ráčila mne volat – – krátce,

jak tu povídám:

měl jsem čest v té chvíli stát se

pradědem já sám.“

Hluboce se klonil vůkol

pradědův stín bledý –

nu, byl skončen jeho úkol,

poroučel se tedy.

Poručil se panstvu všemu

a před sborem tím

kolena prý chvěla se mu

mocným pohnutím.

Ukláněl se vzácným paním

hluboko, až k zemi, –

Jejich Milosti, ty za ním

zřely mlčky, němy – –

V sále rozžato je znova,

vše bylo jak snem –

ale ducha pradědova

nezvali již sem.