DUCH SAMOTY

V hor úkrytu a v borů tišině,

kam sotva táhlý, drsný orla skřek

s oblačných výšin k uchu zalétá,

o sdrcený kmen jedle ztepilé

tam opřen stojí v tichém zadumání...

Když v poledním les dříme úpalu,

tu na květnatý mechu koberec

rád pohrouží zrak bystře těkavý,

a v lístkách mechu, sporé travině,

ty věkostálé stihá zákony,

jimž příroda své bytí děkuje.

Tu lesní květy smáčí perlami,

tu na motýla, který raněný

zlatého slunce šípem poledním

ve kapradině usnul rozkvětlé,

umrlčí lebky kreslí podobu.

Tu zlatou mušku z tenat vyprostí,

tu modrý zvonek v mechu narovná,

jejž čilé srnky noha těkavá

v pospěchu ryčném k zemi sklonila,

tu pavučiny nitky stříbrné

od větve k větvi rukou obratnou

v síť pravidelnou lehce zaplétá.

Však náhle, když mu večer mlhavý

se skrání srazí slunce, korunu:

tu práce jemu teprv nastává.

Buď na blankytu temně zardělém

zažíhá hvězdic věčné pochodně,

buď v květný kalich ambru zamyká,

by z jitra květy vonným výdechem

vzduch osvěžený milo sladily.

Též často v šedé mlhy závoji

nad skálu skloněn po ní rozvádí

břečtanů svěžích tmavé lupení,

neb sází v holá čela balvanů

netřesku růže věčně zelené.

A když se noci hvězdovatý plášť

na bedra jeho skloní úslužně,

když noční stíny jemu na čele

měnivé luny spojí zápona,

říš všehomíru nyní prolétá

a trne příroda, když dotkne se

úvalů spících roucha jeho lem.

Co jemu člověk, země veškerá?

co bolů našich stesky malicherné?

co hvězdná říš, co moří hlubiny?

co myšlenky, v jichž víru závratném

se rozum chvěje jiskrou v popeli?

To vše on jasným okem prohlédá,

vše záhady a všecka tajemství

tu před ním leží – otevřená kniha!

A její listy když on obrací,

to po nebi se valí hromů hlas,

a když blesk tříští stromů vrcholy,

on v knihy této desky skalnaté

své runy vrývá, písmo věčnosti!

Ruch světa lačný jest mu otravou,

a tak jen zřídka rád se přidruží

ku smrtelníku; ba již vyplašen

jsa krokem jeho z tiché zádumy

motýlem prchá v říši oblačnou.

Jen někdy snění věštce, básníka,

rozvlní hrotem krásy duhovým,

a jiskru věčnou z oka božího,

jež v mladých ňadrech tiše dřímala,

rozžehne v plápol mocně velebný.

Ó blahý ten, kdo jeho vedení

své fantasie orlí svěřil let!

On k výšinám ji stále obrací

a zlatým klíčem citů pravdivých

odmyká říši věčných idealů.

Zas jindy vstoupá v srdcí hlubiny

až tam, kde svěží pramen člověctví

své vlny roní v běhu krystalném;

tu v zapomnění tichém usedá

a věčné pravdy jasnou pochodní

hned osvětluje účel člověka,

hned stezky hledá k jeho splnění.

A hořký kalich trpkých zneuznání,

jejž často básník na dno vyprázdní,

on nevadlými věnčí růžemi

a věčné slávy sladí nektarem.

Tak mně se zjevil v borů zátiší

a v blescích nade šumnou bystřicí

mně ukázal svou převelebnou tvář.

Ó praduchu, jenž větrů rozmachem

i vůní květů mluvíš k duši mé,

tys pozvednul mne z prachu všednosti

a vytknuls cíl mi skoro nedostižný,

před nímž se chvěji pouhou myšlenkou!

Tys oživil mou vůli schvácenou,

a struny srdce dávno zalehlé

jsi znova projel mocným akkordem,

a posud často v divém nadšení

když v slzách tichnu, sám ty místo mne

perutí do nich bušíš hvězdnatou!

Tys naučil mne znáti cesty cíl,

tys zatřás’ mnou, když v plané nečinnosti

jsem v bolu marném dny své ubijel!

Tys ukázal mi, píseň lahodná,

kterou se chvěje hrdlo slavičí,

že sestra jest mých zpěvů blouznivých,

a že můj duch, ta jiskra zářivá,

jest částí celé, velké přírody,

jež ve přerodu stále měnivém

jest odleskem jen věčné boží tváře!

Tys učil mne, že vody, pralesy

i stráně v šperku pestré jeseně,

i nebes štít planoucí hvězdami,

ať jasný již, neb v bouře rozruchu,

jsou duše mojí skvoucím údělem,

v jichž symfonie hrůzovelebné

smím mísiti svých zpěvů žal i ples!

Tys prodchnul bytost mou, ať radost již

života mého trní proplétá

břečtanem touhy, lásky růžemi,

aneb ať smutek v náruč rozpjatou

mne obejímá věncem pelyňku

a v rány srdce kape zeměžluč.

Můj zpěv se stále k tobě obrací;

ty při mně stůj v života neshodách,

ty v smrti zatlač oko hasnoucí,

a nad hrobem kdys – až již v rozvalu

stát bude kámen mojí památky

a nápis zmizí ruky přátelské –

ty nasyp růží v stíny rozvalin,

a chudý kámen oviň břečtanem

a v tichém šeru zídky hřbitovní

slavíka usaď s celou rodinou,

by aspoň ten svým sladkým prozpěvem

k mé duši mluvil v tichém roztoužení!