DUCH UMĚNÍ

Jde vzbuzen nadšením a roste v duše míru,

ať v lebce básníka si věčnou slávu spřádá,

ať v plátno malířovo harmonií padá,

ať hřímá v dramatu, ať zvučí v hudby víru...

On neřek’ Homéru: „Jsi slepý, nač chceš lyru?“

On neřek’ Aesopu: „Jsi z otrockého stáda,

jsi hnusným ošklivcem, noc z rysů tvých se skrádá!“

Děl: „Velké duše, věčně plaňte ve všemíru!“

Tak rovněž neptal se, zda hluch náš mistr tónů,

tím hloub mu v duši lét’ a v srdci zněl mu strunou,

jež brzy jásala, hned zněla v tichém stonu...

A hluchý stařec ten nad minulosti runou

předc slyšel Tábory, jich pláč a pádný mlat,

a z duše jeho v tónech povstal „Vyšehrad“.