DUCH VOLNOSTI.

Duch volnosti zašuměl kol skrání mých,

jenž z hlubin věků a prostorů přináší hlasy všech porobených

a světů budoucích vůni vydychuje –

na jeho perutích zářících z hvězd utkvěl jiskřivý prach,

v něm krve krůpěje hoří jak granátů ohnivý nach

a perla slzí probleskuje.

Tou nocí máje tajuplnou zazvučel jeho hlas,

zjev rostl bez konce, jak bílého dálného světla jas –

jej touhou jen lze přivolati...

Ti, kteří zápasí pro blaho trpících lidí všech,

ti bratři, jako v bolestných mučivých snech,

jak vítr slyší jej vláti...

Nad rovy, cypřiši

vznáší se z pravěku,

v bolesti nejvyšší

hovoří k člověku:

Já mlčelivá ústa otevřel a dal jim prostory hřmíti,

já dnešní otroky z doupat jich vyrval a pozvedl k žití

dnů příštích, velkých svátků Slunce, Země i Moře –

já dal jim okusit opojení vesmíru okruhem

ve vichrů hučení i v písních, jež rolník vyráží za pluhem,

když prvé brázdy země oře.

Já spojil hlasy týraných doznělé z pradávných tisíciletí

s výkřiky útisků, k nimž pamět lidská dnes nedoletí,

já pohřbil Faraóny a Baale –

má pomsta hořela v krvavém pohledu otroka

a vášeň lásky mé sálala ve zracích proroka,

jenž k soudu volal krále!

I tebe vyvedu, muži práce! Pryč bídy a hladu řezavé okovy,

vstaň, sladký příteli, vyjdi a vezmi plášť nový, nachový,

ven vyjdi z výhní sálavých pekelných bran! –

Jsem ten, jenž jsem – od věků, do věků

já nesmrtelný, žijící v člověku,

jdu slíbat krev tvých ran.

Tvé žíly viděl jsem, jak hadi se svíjely,

tvé horké krůpěje potu, jež v písek se vpíjely,

já zmírajících horníků též slýchal řevy,

když v dýmu a parách jisker vyšlehla záplava,

zrak můj se díval jak tajemná ta hvězda krvavá,

jež nad zemí mroucí již se zjeví.

Jdu s jarem k tobě. Co v prsou tvých leželo zašlápnuté,

ať v květy rozvije ohnivé, červánky nadechnuté,

slyš ořů klus a býků řvání...

vzduch silou dýchá, dští květy jak bílé obláčky v blankytu

a hlavy dívek oblité úsměvy jitřního úsvitu

pod tíhou věnců se sklání.

Máj duší nesu – radostný nadšení tichého smích,

zpěv slasti a vzdoru zní v rachot kol ověnčených,

dech jara duje notu svěží. –

Když rytmus harmonický v zástupech zazvoní,

tu ruka k ruce a srdce k srdci se nakloní

a duše v květech lásky leží.

Nad rovy chmurnými, kde mrtví vládcové dřímají v tmách,

svit slunce nádherný zahoří ve stromů korunách,

proud života i záře plyne –

zní jarních vichrů slavné a bouřlivé chorály

a dívky tančí, zpívají a zvoní cymbály

a něha sladká z nich se line...

Jde slavný chorovod

s písněmi, hrami;

zhynuly na zemi

krutost a klamy. –

Máj lidstva směje se

v bělostných květech

a v svěží rose

pod hvězdami.