DUCHOBOREC.

„Nezabiješ,“ ruce mimovolně spjaté

čítal často v knize vírou otců svaté.

„Milujte i nepřátele,“ čítal zas,

„dobře čiňte těm, kdož nenávidí vás.“ –

– Je-li tomu tak, když Bůh to lidem hlásá,

za tím přikázáním jít je naše spása.

Hříšno zbraň je nosit, tisknouti ji k líci,

vysílati z hlavní střely krvavící

v prsa, lebky lidí neznámých nám jmen,

ukládati o jich žití proto jen,

že nám řekli vůdci našich houfů v čele:

pušky k líci, palte: vaši nepřátelé! –

Sedlák hlavu složil v zmozolené dlaně,

sen jej zanes v širé, nekonečné pláně,

na nichž doznělo děl temné hřímání,

drobný rachot pušek, koňů zaržání,

trubek znění poplašné a povelů,

praskot opožděných, krátkých výstřelů,

řinkot šavlí, steny, nářky, proklínání,

chropot hrdel, dusících se v umírání...

Vítr jenom klátí přelomeným stvolem,

smrt jde unavená padlých širým polem –

Za ní Ježíš Kristus novou mukou ztýraný,

a s ním apoštol kmet z Jasné Polany...

Mladý sedlák zřel to hrozné vidění,

setřel s čela pot a povstal od čtení...

A dne druhého, když volali jej k zbrani,

šel, však uzavřel se v tichém odpírání.

Marně pouštěli naň slova hrůzou hřmící

desátníci, setníci a tisícníci.

„Nezabiješ,“ na vše odpověď jen měl,

při žádné se hrozbě bázní nezachvěl;

žalář, pouta nezdály se být mu mukou –

ve snu žehnání zřel probodených rukou...

A když zvěst šla o tom pod vsi rodné věž,

četli slova Páně: „Jdi – a učiň též...“