Duchové ruce

Já v noci mluvím s mrtvými,

když přicházejí na besedy.

Teď měkce vlasy hladí mi

ten pokřivený stařík bledý

s žilnatou zvadlou pravicí

– ta u tkalcovských stavů chřadla –

s vojenskou modrou čepicí,

co do očí mu těžce padla...

To děd můj, zhaslý dávno již,

však oživený srdcem dětským,

i jeho chloubu zachytíš:

Já mašíroval pod Radeckým.

A vidím chůzi třesavou,

když slavnost byla, trubky hřměly,

když červencovou záplavou

prapory staré zašuměly.

A zase vidím stařenku,

jak od rána se k dílu kloní,

jak v zešeřeném přístěnku

nit vrčící se s cívkou honí.

Jsou oči zhaslé, bez barev,

myšlenka kvapně nepospíchá,

tvář suchou neoživí krev,

a věty šepotají zticha.

Já ve tmách mluvím s dušemi,

když z půlnoci se rodí skrytě.

A ve chvíli té tak je mi:

i léta prchla, já jsem dítě.

Pohlaďte vlasy... hebce... tak...

má víra jistě přelud není.

Teď čekat mohu na zázrak

až do ranního kuropění.