Duchový pozdrav

To milosti chvíle je,

kdy van, kdy stín, dech rozvité růže

ti vyjevit může,

cos dřív jen tušil, cos čekal.

S kalíšku rosa vyleje

se ve splynutí

v klid srdce, když nejvíc ses lekal

zapomenutí...

A slyším hlas: Touhu mám

s tím setkat se, zapomenut a sám,

kdo přes horské míle, jež se dlouží,

po někom touží.

Hřmí jistě vlak, šplouná loď

a blíží se s pozdravem

v mizícím kouři modravém

a jakási touha ti kývá,

zrak temný se ze světel dívá,

rty volají: v náruč pojď!