Duchů stráž.

„Ha, toť udatná je chasa,

mrtvého se bojí masa!

Byť i bylo tisíc běsů,

před nimi se nezatřesu!“

Jonu oheň z očí srší,

rouhání mu z úst jen prší;

ze druhů pak kolem stola

takto k němu jeden volá:

„Na našem dnes na hřbitovu

sok tvůj v novém leží rovu;

na stráži dnes sám jen stojí,

ať se Jona k němu strojí!“

„Budiž!“ zní to kolem stola.

„Budiž!“ Jona divě zvolá;

„ale, až se vrátím z rovu,

ať se víno perlí znovu!“

A již Jona pádným krokem

za zemřelým spěchá sokem;

spěchá k rovu jako ve sně –

zakvílí mu kulich děsně.

Mutně luna bledá svítí

na ty rovy, na to kvítí;

s věže zvonec dvanáct bije,

jeden hrob se odekryje.

Šedá mha se z rovu vine,

mlha ve postavu splyne,

postava se k rovům staví,

nade rovy děsně praví:

„Hoj, duchové, v noční rej,

sejčkův kůru k němu hrej,

lebka nechať klepe v leb

klepy klep – jak tepe cep.

Sám pak střehu duchů davy,

až mne stráže jiný zbaví!“

Tu se hroby otvírají,

sejčci k reji hudbu hrají,

lebka klepe v holou leb –

klepy klep – tak tepe cep.

Přijde Jona ku hřbitovu,

uzří reje kolem rovů –

hoří, stydne – rudne, bledne,

k soku kdy svých očí zvedne.

„Hoj, duchové, v noční rej,

sova, kulich k němu hrej,

nechať s hnátem křepce hnát,

nežli opět půjdem spat.

Sám pak střehu duchů rovy,

až nám přijde strážník nový!“

Duchové se točí kolem,

sovy kvílí lesem, polem;

s hnátem divě křepce hnát,

křepce, nežli půjde spat.

Strážný duch tu Jonu zočí,

kolem Jony svět se točí;

zraky se mu kalí – klesá,

strážný duch však nad ním plesá.

„Hoj, duchové, v noční rej,

ty nám, Jono, k němu hrej;

za šerého pak ti rána

smutně odezvoní hrana.

Zítra hlídej duchů davy,

až tě stráže jiný zbaví!“ –

Mrtví rejdí v nočním času,

Jona stojí beze hlasu;

s chechtotem se divým šklebí

nočních hostů děsné leby.

Slyš, tu „jedna“ s věže hřímá,

rej již opět v rovech dřímá;

duch též strážný k rovu běží,

Jona však – ten bezduch leží.