Dudák a žoldák.

Pošumavský dudák –

dávno, dávno tomu –

hrával v celých Čechách

u chýšek i domů.

A kdy tesknil dudák

a kdy smuten býval,

třeba v šírém poli

zadudal a zpíval.

Kdysi k městu kráčel

v horských hvozdů stíně,

pod keř usedl si,

dudám ustlal v klíně.

Jeli mimo páni,

zbrojnoš cizák s nimi,

dudák myslí bloudil

v dálce mezi svými.

A že po rozkazu

nehrál jezdcům k vůli,

s posměchem mu zbrojnoš

rozťal dudy v půli.

Rozťal zvučné dudy,

rozťal snivou hlavu,

jak to zvykem druhdy

při žoldáckém davu.

Vzkřikl dudák žalem,

zasténaly dudy –

večer, sluncem zlíbán

skonal zpěvák chudý.

Ale od té doby

neměl zbrojnoš stání:

ustavičně slyšel

kmetí naříkání.

Kamo uchýlil se,

všude ho to hnětlo,

kde však dudy rozťal,

samé kvítí kvetlo.