DUDÁK (l)

Vyskočilo slunko, stojí v udivení,

že ta mrtvá země více mrtva není.

Hned se přimhuřuje, hned zas prohlídá;

pod ním na zemi se v zimničném jak snění

rychle stín se světlem v pruzích zastřídá.

Padla hra ta mlada do osení.

Osením za stínem pršek světla běží,

za světlem zas v skoku jarní větřík svěží,

za ním skřivan, za skřivanem píseň letí –

stín a pršek, větřík, ptáče jako děti,

skok a skok a již jsou přes skalinu,

přes skalinu, hradu skalnou rozvalinu.

Vše se zavířilo, jen ta skála němá,

stará skála citů pro jaro víc nemá,

němě, tiše v zašlost vlastní hledí,

jak ten dudák, jenž tam v němých dumách sedí.

Dudák zestár’, nahnulo se tělo,

k zemi hledí vyhaslé to oko,

v důlek zapadlé jak v hrob hluboko.

Darmo pablesk zlatil zvadlé čelo,

darmo skřivan vepěl v sluch mu píseň,

darmo větřík zahrál s šedou lebky chmýří –

kdo necítí více v prsou jarní tíseň,

což mu po tom, že zde nové jaro víří!

Ach což jesti taká bídná hlava stará

jako sněžná voda z minulého jara!

Hyne, hyne v opuštěné sluji,

ani v kruh lehýnký sebou nehne,

když že větérkové lehcí nad ní dují,

na slunko se dívá mdle a kalně,

když však těžký vichor do ní lehne,

hučí zhluboka a žaložalně.

Staré myšlénky jak sváté listí hrčí,

stará mysl nahou větví trčí,

jak kdys vzrostla, k smrti trčet musí –

stáří, stáří – jakž se ti vše hnusí!

Hra ztichla. Němě zas se nebes báně k zemi kloní.

Jen chvilkou slyšno bájné zadunění,

když vzduch si v hravém, jarním polosnění

lehýnce o báň nebes pozazvoní.

Slyš, slyš, jak vzduch se hlasněj teď zas chvěje –

toť zem omladlá šeptnou píseň pěje,

toť jaro samo vzduchem zavířilo,

slyš, jak to o báň nebes udeřilo –

tak táhlý tón – a druhý – třetí – ne, to není

již vzduchu chvění víc a jara snění,

toť lidstva hlas, toť píseň – píseň svatá

v to svaté ticho z dálky pozavátá!

A opět ticho rozkládá se kolem,

však náhle pronikavý zvuk zas letí polem,

zvuk pozoun mocných, kotlů víření

a vlašských píšťal smělé hýření.

Jak orel, šíp když hvizdný letí kolem,

jak v skalí lev, když honba hlučí dolem,

vyskočí dudák. Tělo mladě vzpřímě

a bujně vznesa staré svoje týmě

ve stranu hluku obrací se tváří;

hoj život, život vzplál mu v starém těle,

divoký život, plamem oko září,

a na čele se kupí mračno celé.

Teď pravou povznesl do výše ruku,

jak by chtěl bránit blížícímu zvuku,

a zlehka hlavu nazpět k týlu chýlí,

jak sosna vrchol, když k ní bouře pílí.

A blíž a blíž se cizí zvuk ten nese:

hned lidu zpěv, trub veden hlaholem,

hned víření zas bubnů v píšťal plese;

zvuk splývá v zvuk, vzduch rozchvěn kolkolem –

však znovu, znovu píseň začíná,

a dudák zrak svůj v dálku napíná

a slouchá táhlé písni bez oddechu,

sám jak ta skála ztrnulý a němý.

Vtom náhle trhnul sebou, sehnul k zemi

a rukou sáhnul po dudáckém měchu,

jak před blížící se když přede sečí

si vojín sáhne k obrannému meči –

a zase slouchá zvukům bez oddechu,

sám jak ta skála ztrnulý a němý.