Dudák.

Starý dudák, bílá vrána,

zabloudil až k Praze,

když tu spustil kozla svého,

nebylo mu blaze.

Kluci jako sršně za ním

píšťalce se smáli,

a zkušení muzikanti

na tu hudbu láli.

Dopálil se starý dudák,

zavřeštěl dudami,

přestal pískat – dupnul nohou,

zaskřípal zubami.

Hej, vy páni, víte kdyby

dudáka nebylo,

jestiby to hejno písní

mezi vámi žilo?

Hej, ty písně, zdaž pak nejsou

setbou české země,

zdaž-li pak z nich nevyrostlo

muzikantů plémě?

Slavíte-li půlstaleté

hudby z mrtvých vstání,

spomeňte i na staršího

dudáka, vy páni.

Ano, hoší, nechte všeho

posměchu a hněvu;

bez dudáka nebyloby

dávno v Čechách zpěvu!