DUDÁK.

Za minulých bylo časů –

pravda je však přeci –

teď se ovšem tak podivné

nemohou stát věci.

Tenkráte, když zuboženi

lidé na vsi stáli,

dudáci jim horké slzy

v písně čarovali.

Bylli dudák dovednější,

tak to uměl v notě,

že kdo slyšel, – zpíval, skákal

třeba při robotě.

Však ten dudák od Domažlic

znám byl blíž i v dáli,

před tím páni ustavičně

třásli se a báli.

Vždyť sotva že dudy nadmul,

šelma ta, jen zmála,

hned každičká stará babka

skokem tancovala.

To se pánům nelíbilo,

drábům piva skytli,

by dudáka ubožáka

při potulce chytli.

Chytili ho, dudy vzali,

hlučno bylo všudy,

a dudáček zasteskl si:

„Ach, kde jsou mé dudy!“

Věznili ho. Řekli páni:

„Více nezahude,

od Domažlic čarodějník

zítra viset bude!“

„Eh, co zítra, ještě dneska

pošleme ho k ďasu,

dříve nežli očaruje

posud hodnou chasu!

No, však my mu posvítíme!“ –

Juž se čakan staví,

k popravě se shromažďují

lidu pestré davy. –

Pán se kloní; hrabě velí:

„Vyveďte ho z chladu,

pověste ho na sluníčko

ještě při západu!“

Vyvedli ho k šibenici;

po žebříku kráčí,

kolem sloupu starý městys,

s mladou vsí se tlačí.

V předu kráčí suchý hrabě

s kyprou svojí paní,

v zadu lokaj holobrádek

plný premování.

Justicier s vrchním v pravo,

vážný farář vedle –

dudák k pánům: „Vyslyšte mne!“

Páni zas: „Mluv medle!“

Málo, páni, žádám věru!

Mámli umřít, tedy

popřejte mně na mé dudy

zahrát naposledy!

Nechať s nimi pohovořím,

stisknu je svou paží,

ať mne jak dřív v celém žití

naposledy blaží.“

Zasmál se pan hrabě, kyvnul –

zasmáli se páni,

dali dudy; dal se dudák

v dud svých nadýmání.

Sotva nadmul, spustil ruče...

Co – co se to děje?

kolem každá tvář se jasní,

usmívá se, směje.

Prs se vlní, hlava kloní,

podpatek se zvedá,

levice se vzhůru šine,

pravá boky hledá.

Jak na drátkách pestré loutky

všecko se to třese,

až pojednou v chumelici

do kola se nese.

Vždyť co každý nejradš slýchal,

znova z dud těch slyší,

chromý berly odhazuje,

trpaslík se výší.

Všecky tance, všecky směsky

z dud pojednou víří,

nohy dříve olověné

v ráz jsou jako píří.

A co každý nejradš tančil,

šťasten tančí znova,

každý má k těm čárným zvukům

jiný skok i slova.

Hrabě s ženou poklasného

v Povříslo se váže,

a hraběnce do Válečku

lokaj dal své páže.

Pyšný vrchní s podruhyní

v Sedláku si tyká,

mlynář s ženou pekařovou

tančí Kominíka.

Pojezdný vzal nádvornici –

po krk v Ovsu váznou,

a s mlékařkou mydlář tančí

svoji Kolomaznou.

Mladý hrabě Myšku honí

s pana otce kojnou,

a s uhlířkou zasmušilý

pytlák honí Zbojnou.

S rychtářkou se kancelářský

k Směsku nese vírem,

zvolna tlustá důchodňová

k Slípce s mušketýrem.

Kuchtík s ženou topičovou

Kalamajku skáče,

panský bednář Okročáka

s ženou pomahače.

Řezník služku zedníkovu

volá na Veverku,

na Dupáka pyšný sedlák

obročního dcerku.

Krčmář s ženou vodákovou

Klatováka točí,

a Vrtáka s učitelkou

sirotčího kočí.

Hlídač s ženou hospodáře

tancuje svou Straku,

hajný ženu dřevoštěpa

stíhá při Strašáku.

Shrblý holič s paní starou

sem tam Břitvu brousí,

Prášek v Kole s kominicí

z kapes mouku trousí.

Při Kohoutku se sklepnicí

student do zdi vráží,

ve Vážkách se suchý kramář

s uzenářkou váží.

Nůžky tančí s plátenicí

souchotivý krejčí,

s harfenicí vyschlý strunař

Furianta smejčí.

Kolář s ženou soustružníka

Kuželičku točí,

mnich s jeptiškou při Šoupáku

zaklopili oči.

Při Hulánu guvernantka

drábu v náruč padla,

a s pojezdnou kovář ruče

dal se do Ruchadla.

Služku z fary židák starý

do Kaplana láká,

a kuchařku vážný farář

nutí na Židáka.

S provaznicí stávkář zpátky

Motovidlo motá,

ševcovi se při Maděře

s panskou trhá bota.

Mladý ovčák myslivcovou

při Otavě zdvihá,

a podstarší s postřihačkou

Bavoráka střihá.

Na Husičku mládek ruče

chytl mladou šičku,

a vysmáhlou pernikářku

nožíř na Vidličku.

Štětkář v Košti s pometlářkou

všecky kouty mýtí,

na smolařku voskář nosem

v Kozáku si svítí.

Vizte, z hlavy kostelníka

růžky rostou kozí,

a voskářce při Kocouru

kusem svíčky hrozí.

V Cvrčku kamnář ušpiněný

zámeckou vzal myčku,

a zahradník s hokynářkou

hopká Cibuličku.

Rokycanskou dědek s babou,

Ševce zbrklé páry,

Kukavici drobné děti,

služky Šaryvary.

Kat se také nerozmýšlí,

s žebříku je v skoku,

při Stoličce provaznici

přitahuje k boku.

Všecko hlavou takt si kývá,

nebo prsty lupá,

truhlář jen že půdu hladí,

bednář nohou dupá.

Felčar, mrzout zamyšlený,

zpívá si a výská

a babičce hrobařově

prázdné boky stiská.

Pojezdný se v kyčlích klátí,

švec jako by prtal,

vodák jak by podpatkama

vodní troubu vrtal.

Zedník jak by fajfku bafčil,

mlatec jak když mlátí,

kočí jak by mladé koně

držel na oprati.

Invalida kelkou tluče

vous si kroutě krátký,

provazník dva kroky k předu

a čtyry hned zpátky.

Lesník jak by poskakoval

po pařezích smrků,

písař jak by zůstalo mu

pravídko stát v krku.

Kadlec jak když člunkem hází,

kovář jak když tepá,

a ten kantor farářovi

hůlkou na pleš klepá.

Dědkovi se záda přímí,

babce nohy hrajou,

bílé sukně žen a vdovic

skokem vzhůru vlajou.

V kolenou se chromý rovná,

němý sobě výská,

hluchý rukou takt si tleská,

slepý okem blýská.

Čím statečněj dudák dudá,

tím jsou větší chvaty,

všecko zpívá: „Dudej, dudej,

dudáčku náš zlatý.

Dudej, dudej, cupy, dupy,

dej nám Pán Bůh zdraví!“

A napořád svou že tančí,

myslí různé hlavy. –

Dudá dudák, dolů stoupá,

sám se při tom točí

a zpovolna v jinou stranu

s popraviště bočí.

Žádný nedbal, jen když slyšel,

že dudáček hraje, –

šťastně klubkem propletl se

v jiné světa kraje.

V jiných krajích dozajista

lepší mu byl osud,

ale ti kol šibenice

tancujou prý posud.