DUDÁK.

Hej, dudáku! vem notu od podlahy,

ať radosť jará duši zveselí!

Zde skočit lze si, dupnout bez rozvahy,

jsme doma zde a ve svém, příteli!

Hraj, čin již velké korunován snahy,

hraj, záštím nechť vře cizák vetřelý –

co zasil děd, vnuk sklízí z parné dráhy,

teď proč bychom si výsknout nesměli!

Spusť dudáckou a světu vmetni v líce:

– My byli, jsme a budem do třetice!...

Však co tvé zvuky značí nepravé?

Proč, dudáku, tvá nota teskně kvílí?

– „Těch pláče, kteří, než jste zvítězili,

v dnech těžkých klesli v nivě krvavé...“