Dudák.

Hoj dnes bude veselo,

jde k nám dudák mladý!

K tanci dudy zahudou,

v dudách písní sklady!

„Dejte vínka rudého,

písní bude k díku,

co je drobných krůpějí

v plném poháříku.

Dejte vínka rudého,

dudy písně hrají,

jakých slyšet nebylo

v šírošírém kraji.“

„Měli my jsme dudáčka,–

rok a den je tomu,

v krvi jsme jej nalezli

u pustého lomu.

Znával slavně zadudat

na ty zlaté dudy – –

Nás dnes ty však rozvesel,

zažeň strast a trudy.“

Vše se staví do kola,

dudák písně hledá, –

nic vám, lidé, nepraví

ta tvář jeho bledá?

Nadul měch – což, Bože můj,

divně hučí v měchu!

Jako těžký ston a kvil

při posledním vzdechu:

„Den a rok spí dudáček

pod zelenou travou,

jiný na plec dudy vzal

za mzdu za krvavou.“

Na dudáka v úžase

zmlklá chasa vzhlíží –

běda, čí to hlavu ta

těžká vina tíží...

„Divná, divná písnička!

Či nás ďábel mámí?

Zahrej, – je-li ďábla klam,

budiž Pán Bůh s námi!“

V dudách dudá hrobu hlas

truchlou, temnou notou,

jak stesk mrtvé mateře

drobnou za sirotou:

„Druhu nepřál slávy – vrah,

nyní hrob mě tísní,

místo slunce – šer a noc,

němo – místo písní.“

Dudák jak by zkameněl,

zmaten k zemi zírá.

Komu bylo do tance,

slzu s oka stírá.

„Věru, také neslyšet

písně v šírém kraji;

zahrej – dudy tajemné

více říci znají!“

Marně dudák zdráhá se

marně, neodolá.

Dudy dují, – krve hlas

pomstu nebe volá:

„O dudy mě oloupil,

co mým byly blahem,

Bůh jej za to pokárej,–

dudáku, tys – vrahem!“

Ach ty hudče nešťastný,

po tanci je, zpěvu!

Slzy tryskly v dívčí zrak,

mužům jiskry hněvu.

Teskno na vsi – jako kdys,

rok a den je tomu...

Vrány divě krákají,

sletují se k lomu – – –