Dudák.

Usnul dudák u cesty,

dudy na svém klíně,

ocitl se náhle kdes

u nebeské síně.

Ocitl se, Bůh ví jak,

u božího tronu,

tkvěly na něm oči všech

svatých legionů.

A sám pán Bůh děl mu hned:

„Trpěls, vím to jisto,

za to zrovna před trůnem

zadal jsem ti místo!“

Poklonil se dudáček

před nebeským stolem,

ale co se ohlíží

starostlivě kolem?

Na čelo se vysmáhlé

těžká chmura sází –

s úsměvem se pán Bůh ptá,

co mu ještě schází?

Klekl dudák před trůnem,

vyznává své trudy:

„Ach, vždyť jsem tam u cesty

zapomněl si dudy!

A ty, pane, za živa

přirostly tak ke mně,

že mi nežli bez nich ráj

milejší je země!

Och, když jsem já u lesa

spustil na ty dudy,

láskou strom hned po stromu

natahoval údy!

Ptáče pělo ptáčeti,

kvítek mnul si oči,

a ti lidé v objetí

div se neutočí!“

„„No, no,““ pán Bůh konejší,

„„spravím tvoji choutku...““

A hle, dudy octly se

na zdi kdesi v koutku.

Toužebně je dudáček

na svá ňadra tlačí – –

a ze spánku u cesty

probouzí se v pláči...