Dudákův sen.

Nad kvetoucím za vsí hlohem

plno ptačích zvuků;

zdřiml jsem tam: „Světe, s Bohem!...“

Sen mi podal ruku.

Prováděl mne v různém kraji;

zřel jsem vlastní tváří,

jak si vážní lidé hrají,

jak se rvou a sváří.

Prapodivné zhléd' jsem věci

v dědinách i městech:

mladé muže shrblých plecí,

s parasoly v pěstech.

Ti jak ptáci lítat chtěli,

oni kulhat v chůzi,

a co jedni bílým měli,

černým měli druzí.

Místo činů rostly pletky;

velicí i malí

pro ty nejbídnější cetky

do krve se rvali.

Zřel jsem pány smavých tváří,

ale hluchých uší,

mnoho citu v kalamáři,

ale málo v duši.

Žáky s nizoučkými čely,

nač jim vyšších třeba?

vždyť měsíčkem rohlík měli,

sluncem pecen chleba.

Divné kraje! Já se věru

plnýma smál rtoma...

Procitnul jsem v raním šeru...

Kde to jsem?... Či doma?